Je 18. srpna a já mám sedět v odletové hale, cpát se pringleskami a palcem šoupat po displeji telefonu.

Počasí se zbláznilo. Slyším, jak venku hvízdá vítr, stránky novin vráží do zdí, lísají se k odpadkovým košům a s třepotáním objímají dopravní značky.

Spousta čtenářů mi klade stále stejnou otázku – jak to vlastně dělám, že si jen tak sednu, vymyslím příběh a napíšu knihu. Přál bych si, aby to bylo tak jednoduché, jenže přesně takhle to nefunguje.

Jedna kamarádka z univerzity se mě kdysi zeptala, proč mám knihy tak rád. Proč vlastně lidské plémě už po tisíce let listuje stránkami, roluje svitky a přehrabuje se kupkami hliněných destiček? Co je na knize tak výjimečného, že se umí dotknout lidských citů a ovlivňovat životy? Jak je možné, že vytištěné slovo starého velikána dokáže inspirovat

Prodám babičku, ročník 1937, výška 162 cm, váha 67 kg, výdrž za běžného provozu 10 hodin denně. Báječně peče, slušně vaří (česká kuchyně), zvládá praní, žehlení. Na svůj věk v dobrém stavu (lehce odřená, špatně slyší, nechodí). Pozor, křehká!