Hloušek postavil hrnec s vodou na kamna, a než ho přikryl poklicí, nasypal do něho vrchovatě brambor. Teprve potom otevřel dvířka a začal zatápět.

Jarda se rozhlížel okolo, hlídal a nedočkavě pozoroval díru v dřevěné stěně kůlny. Konečně se v ní objevila Pepíkova hlava.

Dobrá , dobrá… tak já vám tedy řeknu něco o Ignorantech.

Občas se přihodí, že člověk sedí sám u piva, večer píše čárky a nic se neděje. Jenom tak osahává studenou sklenici, plní popelník a připadá si, že kolem sedí samí Idioti.

Na zastávce stál dědeček. Kdyby neměl igelitku s nákupem, mohl by být i kouzelný. Nebo spíš určitě byl kouzelný, ale ta taška Aničku mátla. Nějak si nedovedla představit kouzelného dědečka s igelitkou. Chvíli tam přešlapovala a nakonec ho přece jen zatahala za kabát.

Koukal jsem na tu nástěnku pořád dokola, nějak mi to všechno splývalo v jeden barevnej flek. Vůbec jsem tomu nerozuměl.

Ten den prostě nebyl dobrej. Všechno se začalo po poledni. V hospodě jsem půl hodiny čekal na první pivo.

Když se začaly hrnout zprávy z Afganistánu, často se mi vracely vzpomínky na Kongo.

Za hodinu zazvonil zvonek. Položil pánev a šel otevřít domovní dveře.

Jindřich cpal montérky do plechové skříně, oblékal si sako a hleděl, aby už co nejdříve vypadnul a nemusel poslouchat Karlova moudra. Vlastně Karla neměl moc rád. Byl to chlap, co uměl jen mrčet a nic mu nebylo dobrý. Mimo jeho samotného ovšem. Ale co měl dělat? Musel nějak vyjít s člověkem, se kterým trávil osm hodin denně.