Prosinec je složitý měsíc. Zima a málo světla. Chybějící slunce si nahrazujeme umělým světlem, svíčkami, lesklými ozdobičkami. Před zimou se choulíme v teple domova. Jako kdyby nám hrozilo, že i my zmrzneme, ztvrdneme. Uvnitř jsme však citliví, živí. Jen si to potřebujeme občas uvědomit.

Náhoda je prapodivná záležitost. Existuje? Nebo ne? Jsme pouhou hříčkou náhody? Nebo je předem vše perfektně spočítáno a předurčeno? Kdo ví? Odpověď patrně nenajdeme nikdy. Nebo možná…

Někdy se dějí věci mezi nebem a zemí, kterým zcela nerozumíme. Možná je to dobře. Trochu tajemna okoření náš racionální a přetechnizovaný život.

Je krásně. Září jako vymalované. Pravé babí léto. Člověku by se chtělo trošku litovat uplynulého léta, že už odchází. Jakmile se rozhlédneme kolem sebe v přírodě, všechno v nás zajásá: „Ještě pořád je krásně! Nic nekončí, život v plné síle pokračuje.“

Bez lásky, bez vášně se nedá žít. Vlastně dá. Krásně. V klídku. Jenže pak je toho klidu asi už moc. Trošku bláznovství není na škodu. Život je pak veselejší. No, někdy i smutnější. Určitě však pestřejší. Proto stojí za to žít naplno.