Společnost a kultura v českých zemích procházely na přelomu 19. století proměnami, jež navždy změnily podobu českého židovstva. Vyostřený etnický nacionalismus a demografické tlaky vedly ke druhé židovské modernizaci a ke dvěma velkým experimentům - k ""českožidovskému hnutí"" a ""pražskému sionismu"". Tato dvě hnutí, ačkoliv podstatně protichůdná, si byla v některých ohledech pozoruhodně podobná. Autor sleduje jejich osudy a ukazuje, v čem předjímala chování Židů ve 20. století a židovskou kulturní adaptaci v prvních letech nové československé republiky. Kniha polemizuje s převládající představou o pražském a českém židovstvu jako baště německé kultury a politického liberalismu v nepřátelském slovanském světě.