V tomhle světě je tělo vězením, ze kterého se dá uniknout…
Case to zvoral, zatraceně zvoral. Zkoušet ojebat šéfy se nevyplácí – a pro práci v kyberprostoru to platí tuplem. Kdysi vyhlášený kovboj s konzolí zavěšenou proklatě nízko a jeden z nejlepších hackerů v celém Sprawlu má teď po zpackané zlodějině nervový systém na cucky, a jestli se rychle nezmátoří, skončí brzo jako další bezejmenná mrtvola v ulicích Nočního města. Možná ale dostane druhou šanci… Nájemná samurajka Molly, drsná holka s tělem gymnastky a rukama kouzelníka, ho dovede za překupníkem, který jim dohodí bezva kšeft. Case dají na černé klinice do pucu, aby mohl znovu cválat matrixem, a dokonce mu přislíbí i nějaký ten upgrade navíc. Má to však háček: jeho nový zaměstnavatel Armitage není tak docela tím, za koho se vydává, a z domnělého dreamjobu se stává nefalšovaná noční můra.
Klasické dílo žánru science-fiction, vyznamenané cenami Hugo a Nebula i Pamětní cenou Philipa K. Dicka, je označováno za bibli kyberpunku.
„Gibsonův románový debut z roku 1984 je dodnes četba pulzující neuvěřitelnou energií a vizionářstvím.“ – iDnes.cz
„Je to už řada let, co kniha vyšla, ale při opětovném čtení dnes působí aktuálněji než 99 % románů napsaných od jejího vydání.“ – The Guardian
„Neuromancer patří k nejvíce ceněným dílům konce minulého století a patrně se na něj budou literáti odvolávat i na konci století našeho. Budou totiž odhalovat vrstvy předpovědí, které dnes nedokážeme ocenit.“ – Ondřej Neff, autor sci-fi
„Gibson vytváří živoucí, uvěřitelný svět, jehož podoba se dnes již stala jakýmsi archetypem. Mnoho autorů si jeho vizi půjčilo a každý ji zpracoval po svém. Teprve při čtení Neuromancera má čtenář pocit, že čte originál a plnými doušky hltá stoprocentní extrakt toho, co recyklací ztratilo na účinnosti.“ – Lukáš Vaníček, FantasyPlanet.cz
„Neuromancer byl ve své době revolučním počinem, který neměl obdoby, protože spojoval novátorství s řemeslnou zručností a silný příběh s moderními technologiemi, doposud ve fantastice nevídanými. Proto se stal legendou.“ – Jiří Popiolek, Pevnost
„Japonci už toho z neurochirurgie zapomněli víc, než kdy Číňani znali. Černé kliniky Chiby představovaly naprostou špičku, každý měsíc tam přecházeli na úplně nové soubory technik, a přesto nedokázali napravit poškození, ke kterému přišel v tom memfiském hotelu. Rok tady a pořád ještě snil o kyberprostoru, s nadějí, slábnoucí s každou další nocí. Všechen ten amfetamin, co do sebe rval, všechny ty akce, které v Nočním městě rozjel, všechny ty kšeftíčky, a přesto pořád vídal ve snu matrix, ostře zářivá mřížoví logických obvodů se rozvíjela po té bezbarvé, nic neříkající prázdnotě… Sprawl teď znamenal dlouhou podivnou cestu domů nad Pacifikem, a už nebyl žádný klávesák, už nebyl kyberprostorový kovboj. Čistě jenom další šíbr, co se snaží nějak protlouct. Sny v japonské noci ale přicházely dál, jako elektronické voodoo, a on křičel a toužil po něm, plakal ze spaní a probouzel se sám, v temnotě, stočený ve své schránce, v nějakém kapslovém hotelu, ruce zaťaté do desky matrace, ztužená pěnovka se mu krčila mezi prsty, jak se pokoušel dosáhnout na konzoli, která tam nebyla.“ – ukázka z knihy