Poláčkův intenzivní pohled na šťastné dětství nemá ve světové literatuře obdoby, neboť své vrcholné dílo psal v tragické době, kdy nejenže nesměl publikovat, ale v roce 1944 už věděl, že ho čeká transport do pekla, odkud se lidé nevracejí. Jakou úlevu mu asi přinesl návrat do úžasné krajiny dětství, kdy je všechno pod sluncem nové a podivuhodné a kde se znovu setkává se svou matkou – šťastný čtenář ani nevytuší, že ji Poláček ztratil už v sedmi letech.
Jako zkušený autor a bystrý pozorovatel lidí i světa se vyhnul sentimentální idyle a malého hrdinu nechal, aby své příběhy a lapálie popsal vypůjčeným, šroubovaným jazykem školy a dospělých, takže se dosyta nasmějeme staromódní, umravňující řeči v kontrastu s vážnou dětskou naivitou. Autor – ten zlý satirik, který se ve svém rodišti nemohl deset let objevit – se střední třídě malých ctností a malého rozhledu neposmívá a humor má laskavý. Svět oněch konvencí se ovšem už dávno zhroutil.