Filozof, teoretik historických věd a disident Zdeněk Vašíček (1933–2011) přirovnal archeologickou syntézu k obrazu: „Zatímco [historický] příběh je diachronní, vždy ho tvoří nějaká posloupnost událostí, obrazu odpovídá situace, a ta je dána synchronií, tj. paralelitou předmětů, událostí a jejich vztahů (…). Aby nám byl při rozhodování co platný, musí splňovat jisté základní požadavky: musí být zaměřen k určitému cíli, nesmí být vynecháno nic podstatného, nesmí být nic přidáno, musí být jasně rozčleněn na jednotlivé předměty a ty musejí navzájem souviset, byť jen zprostředkovaně. Navíc musí být uspořádán tak, aby mohl být ,čten‘ v různém pořadí. Tím opět, stejně jako u příběhu, vytváříme jakési ,opatrné generalizace‘. Generalizace na poněkud vyšší úrovni než v případě příběhu, protože obraz zachycuje nejen vztahy sukcesivní a kauzální, ale i vztahy záměnné, reverzibilní a neutrální.“ (Zdeněk Vašíček. Archeologie, historie, minulost. Praha 2006, s. 95) Výtvarník a protagonista undergroundu 70. a 80. let Bohumír Komínek (1944–1999) kongeniálně vystihl synchronní pohled na složitý (post)moderní svět malbou Před obrazem, v níž se prolínají dávné i moderní symboly s událostmi dějinnými, banálními i intimními. Nechybí ani dvojice figur, které na obraz hledí, ale zároveň jsou prvkem jeho kompozice! Lze si jen sotva představit přiléhavější způsob a adekvátnější prostředek, jak ve zkratce charakterizovat perspektivy archeologického studia moderní společnosti.