Znali jsme jen mlčení. Moji prarodiče z matčiny strany o své zkušenosti z doby druhé světové války nikdy nemluvili. A my si kolem nich utvořili vlastní legendy: on byl v koncentračním táboře učitelem a pomáhal dětem vyplnit čas, než na ně dojde řada; ona dokázala unést železniční pražce, pod jejichž tíhou jiní Židé našli smrt. A s tím jsme si vystačili, věděli jsme, že se dál nemáme ptát. A tyhle příběhy poté, co zemřeli pouhý měsíc po sobě, bez dalšího zkoumání vstoupily do rodinné paměti. Jenže po čase se v nich začaly objevovat praskliny. Novinový článek, v němž se tvrdilo, že vychází s rozhovoru s ním. Fotografie, na níž se ona drží za rámě cizího muže. E-maily od anglického osmdesátníka, jenž tvrdil, že byl jeho žákem. Hromádka dopisů v krabici od bot ukryté v komoře u její sestry. A příběh jejich životů se nám najednou začal měnit před před očima. Bram Presser na základě skutečných faktů a fragmentů historie vystavěl nesmírně působivý román o lásce, paměti, minulosti a identitě.