Alfa Ndiaye a Mademba Diop jsou jedni z mnoha senegalských střelců bojujících pod francouzskou vlajkou v zákopech první světové války. Jsou nejlepší přátelé, znají se od dětství, vyrůstali spolu. Jsou to „bratři duše“. Jednoho rána se ozve hvizd kapitánovy píšťalky a oba, spolu s mnoha dalšími, vyrazí do útoku. Mademba ale nedaleko zákopu padne a v krutých bolestech v Alfově náruči zemře. Teprve v tu chvíli se „blonďáci s modrýma očima“ stanou skutečnými nepřáteli. V Alfovi se něco zlomí a s mačetou v ruce se vydá do své osobní války, až se nakonec stane postrachem vlastních spolubojovníků, kteří v něm začnou vidět nebezpečného čaroděje. Na rozdíl od nich ale čtenář může alespoň sledovat valící se proud Alfových myšlenek, proud bolesti nad ztrátou a proud vzpomínek na život před válkou, na dětství a dospívání v senegalské vesnici, na poslední dny před odchodem do války. Proud výčitek svědomí, proud otázek a proud odpovědí, které však Alfu vedou strmou cestou do propasti. Rytmizované vyprávění, opakující se fráze zní jako příběh ústně předávaný z generace na generaci – je to ale spíš vír, ve kterém se topí mysl sotva dospělého chlapce, který se ocitl tam, kde nikdy neměl být.