V dubnu 1941, v období křehkého klidu mezi finskou zimní a pokračovací válkou, spatřila světlo světa nenápadná kniha podepsaná pseudonymem Nauticus. Finskojazyčné dílo publikované nejprve ve Švédsku bylo krátce po válce přidáno na seznam zakázaných knih a na pulty obchodů a knihoven se vrátilo až po téměř 70 letech, tentokrát již pod autorovým skutečným jménem.
Mika Waltari ve své obsáhlé, otevřeně protisovětské reportáži popisuje podmínky panující v baltských zemích v období mezi podzimem 1939 a létem 1940, kdy se Litva, Lotyšsko a Estonsko potýkaly se stále sílícím vlivem Sovětského svazu, a následný pád všech tří zemí do jeho područí.
Autor plně využívá své novinářské zkušenosti a mimořádného literárního talentu, schopnosti vyprávět poutavé příběhy. Knihu doplňují nejen výňatky z propagandistických materiálů či projevů státních činitelů, ale například i dobové politické anekdoty, které podtrhují ironizující a někdy téměř hořkosladký ráz jinak přímočarého textu.
Kniha je cenným svědectvím o situaci baltských států z dob, kdy byly tyto země pro zbytek světa zahaleny temnotou. Waltariho pochmurné svědectví se tak stává dalším střípkem v mozaice evropské válečné historie.