Poslední kniha tetralogie nazývané také „huculská epopej“ rozvíjí a uzavírá motivy z první části Pravda dávnověku. Centrem je i zde huculská Verchovyna, avšak rozrůstající se do prostoru i času prostřednictvím příběhů emigrantů a utečenců do Ameriky, dějin arménských kupeckých rodů, huculských a chasidských mýtů a pověstí.

Podstatnou část knihy tvoří agon, výstupy vypravěčů. V nich jsou vylíčeny pekelné končiny Sirojidů, země úplného zotročení lidského ducha, rachmanská země bytostí podobných lidem, ale dokonalých, chasidské příběhy o neuvěřitelném odpuštění a o radosti, jako největší ctnosti, polemika posledního člověka a satana před nebeským sejmem po konci světa a jiné – to všechno rámované portréty a filozofickými rozpravami huculských gazdů, židovských vozků, arménských kupců.
„Není to vědecká práce ani folklor. Vypravěč – rozvážný jako Homér – vrací do života duše a moudrost mnoha ztracených světů. Sága se zaplétá a rozvíjí, množí záhyby, odbočky, návraty, je živoucí, konkrétní, jízlivá, a nepřímo tak klade otazníky nad podmínky lidské existence – důkaz nahrazuje tajemstvím, jistotu otázkou, převrací všechny hodnoty.“