„Probouzeli jste se s myšlenkou, že patříte právě sem a nikam jinam…“
V nitru Afriky, odkud se kdysi do světa rozšířila káva i samo lidstvo, nalézá sotva třicetiletá dánská intelektuálka nový domov a brzy i jámu lvovou, zvlášť když začne být na všechno sama. Nestěžuje si. Na šesti stech akrech půdy v nadmořské výšce dvou tisíc metrů pěstuje baronka Blixenová od jara 1914 až do krize v roce 1931 náročný kávovník a vnímá dění kolem sebe se zjihlostí Seveřanů, kteří tak rádi hledají lepší já v teplém klimatu. Najatí domorodí Kikujové své „Msabu“ důvěřují, neboť je neváhá léčit, vyučovat a občas i rozsuzovat, aniž dává najevo převahu bílého etnika, jež si ze země uloupené přírodním národům dlouho dělalo pouze safari. Krajina rovníkové Keni, čarovná, hrdá a drsná zároveň, uchystá však autorce barvitého poloautobiografického pásma i bolestné ztráty. A přece si uchovává nádech ztraceného ráje, k němuž se srdce ve vzpomínkách vroucně vrací jako do mateřské náruče.