Babička, tento román pro dospělé, výsostný vrchol spisovatelčina díla, k němuž spěje celou svou uměleckou dráhou, se zrodil z obrazu milované chápavé a moudré ženy, jejíž obětavá dobrota a láska prozářila Barunčino dětství. Ta pak v paprscích hřejivého světla babiččiny osobnosti vytváří básnickou idylu, sen o svém dětství, vzpomínku na to, co se už nikdy nevrátí a co vlastně ani nikdy neexistovalo.
Nedlouho před smrtí se Němcová hlásí k prameni své inspirace. Je jím „touha po neskonalé Kráse a Dobru…, která člověka z prachu povznáší…, že by celý vesmír k srdci přitiskl… Touha ta spojena s láskou… ku každému člověku…, která nežádá odplaty nalézajíc sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se blížiti – to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl“.
Božena Němcová a její babička, v reálném životě dva těžké osudy. Stará paní putuje od jedné dcery ke druhé, protože v jejich rodinách není vždy vítána, a nakonec umírá ve Vídni. Vnučku Barunku pošlou ve třinácti letech „na vychování” do rodiny zámeckého úředníka, v sedmnácti ji provdají bez lásky. Matka se svatby nechtěného dítěte ani nezúčastní. Další život krásné, mimořádné a statečné ženy, nadané spisovatelky a zkoušené matky je jakoby předznamenán neblahým začátkem dospělosti.