Jak se vyrovnat s životem, když se narodíte na prahu komunistického puče osmačtyřicátého roku a následujícího hororu totalitních padesátých let? Jak si vytvořit vztah k domovu, máte-li matku cizinku a otce, jenž se cítí jako Rakušan staré monarchie a svým židovským i buržoazním původem nese stigma třídního nepřítele? A proč je filosofování u rodinného stolu o dobru a zlu i objev „smrtící síly” poezie v době politického tání šedesátých let dobrou výbavou pro zápas s „inženýry lidských duší”?
V rozhovoru s publicistkou Lenkou Jaklovou nakladatel, politolog a vášnivý „kazatel“ Alexander Tomský hledá kontinuitu svého životního příběhu mezi dětstvím a dospíváním v rodném kraji, politickým exilem v Anglii a kulturní aktivitou za společenskou a politickou obrodu české společnosti po listopadu 1989. A jako bytostný konzervativec, poučený anglickým pragmatismem a vyznávající svobodu i tradici evropské civilizace, hlásá nepříjemné pravdy a burcuje na záchranu našeho světa.
Ve vzpomínkách na exilový zápas s komunistickým režimem a na četné kolegy a spolupracovníky (Pavel Tigrid, Rio Preisner, Vilém Prečan, Anastáz Opasek, básník Jiří Gruša či anglický filosof Roger Scruton) se Tomský vrací do období studené války, kdy v Londýně založil nakladatelství Rozmluvy – a organizoval pašování jeho knih – a také stejnojmennou literární revui, v níž se nacházelo to nejlepší z českého i západního konzervativního myšlení.
Během více než třiceti let, která uplynula od pádu „železné opony”, svou neúprosnou publicistikou zdůrazňuje Alexander Tomský základní smysl individuálního i pospolitého života, konzervatismus zdravého rozumu, jejž opět ohrožují budovatelé staronové utopie společenské a sociální spravedlnosti. Platí ovšem, že žádnou společnost nelze zlepšovat bez vzájemné oddanosti národního společenství a bez morální výchovy k odpovědnosti jednotlivce.
Teprve když pochopíme život jako dar, svět jako zázrak, ráno jako počátek dobrodružné cesty, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, stávají se obyčejné věci neobyčejnými.