Anna Kratochvílová nazvala své povídání velice výstižně Malé maucta mateřštině. Volně v něm navázala na tradiční okruh českého písemnictví, který se pokoušel vzdávat hold kráse rodného jazyka nejen v rovině osobitého a hodně individualizovaného vyjádření, ale i v schopnosti tlumočit jím i nejsložitější myšlenkové okruhy.
Gnómicky sevřený text si bere za koncepční základ kapitolové členění, přičemž každá „část“ je vymezena písmenkem abecedy. Bystrá demonstrátorka jazykových nuancí nezůstává u „slovesné sbírky“ nosných nápadů a podnětů, nebojí se zahrnout do centra svého zájmu jak prvky – dejme tomu – memoárové, tak různé postupy fabulační, přičemž je udivující, s jak rozdílnými prostředky, způsoby dovede pracovat.