Kiel, nebo co z něho zbylo, hoří skoro každou noc, moje milá. Je totiž válka, pokud ti to ještě nikdo neřekl. Věta z nového románu německého spisovatele Ralfa Rothmanna v mnohém charakterizuje příběh odehrávající se na sklonku druhé světové války. Na jeho počátku hlavní hrdinka, dvanáctiletá Luisa, ještě hledí na svět kolem sebe dětskýma, zasněnýma očima, na jeho konci už jen suše konstatuje: Prožila jsem všechno.
V zimních měsících roku 1945 Luisa s matkou a starší sestrou prchá z bombardovaného Kielu na venkov. Statek jejího švagra Vincenta, důstojníka SS, se pro ni stává nečekaným ostrovem svobody: vždyť nemusí chodit do školy. Jenže zatímco se toulá lesem, nad hlavou jí čím dál častěji přelétávají spojenecké bombardéry mířící na východ a do země se valí další uprchlíci. Luisa se snaží pochopit, co se to děje a co se také odehrává v jejím nitru: Proč se jí zmocňuje ten podivně rozechvělý pocit, kdykoli se setká s mladým dojičem Walterem (mimochodem hlavní postavou předchozího Rothmannova románu Zemřít na jaře)? Co jsou zač zajatci v táboře u jezera? Kam zmizela její starší sestra Billie? Od koho získává parukářka vlasy na výrobu paruk? Když se Luise na oslavě švagrových narozenin stane to, čeho se německé ženy a dívky v té době nejvíc obávají, navždy ji to poznamená…