Sametové iluze nejsou jen příběhem šesti spolužáků, ale příběhem všech, kdo žili v Československé a posléze jen České republice od 70. do 90. let. V osudech několika lidí, v sedmdesátých letech více či méně nadějných sportovců, absolventů sportovního gymnázia, je srozumitelně a jasně napsáno, jak smělé umí být mládí a jak lze o tuto smělost přijít kvůli náhodě, chviličce nepozornosti nebo shodou dějinných okolností. Název jednoznačně upomíná na převrat v roce 1989 a jeho důsledky pro všechny aktéry příběhu, ať už jde o někdejší gymnazisty, jejich neoblíbenou učitelku, či postavy zdánlivě vedlejší. Během abiturientského setkání jednoho večera roku 1994 se všechny příběhy sejdou, propojí a rozuzlí, ale stane se tak jen v hlavě čtenáře, který postavy střídavě sleduje už od 70. let. Autorův styl je na přebalu označen za unikátní, ale veškerá ojedinělost spočívá v tom, že vyprávění není chronologické a zůstává jen na čtenáři, kdy mu dojde, jak se věci mají. Přesto se nedá říci, že je text těžko čitelný – naopak, plyne lehce a o napětí a dobré dílčí pointy není nouze. Rozhodně stojí za přečtení. Obzvlášť doporučuji mužům, kteří v mládí provozovali sport na vyšší úrovni a rádi si zavzpomínají, kniha však bude bavit každého, kdo žil ve výše uvedené době, protože v příbězích několika někdejších přátel najde i střípky svého života, byť to budou možná ztracené iluze.