Autobiografie Jindřicha Flussera líčí nejen drastické poměry a mezilidské vztahy v nacistických koncentračních táborech, v nichž měl budoucí lékař několikrát doslova „štěstí v neštěstí“, ale uvádí také jeho četné úvahy o životě, osudu a „lidství“.
Vyprávění začíná transportem z Terezína na jaře 1944, odkud autor odjel spolu s rodiči a manželkou do „rodinného“ tábora v Osvětimi. Díky vlastní prozřetelnosti se zde vyhnul zplynování, o kterém rozhodoval nechvalně proslulý doktor Mengele. A i poté vícekrát unikl smrti jen o vlásek. Kniha končí osvobozením tábora Buchenwald, ve kterém Flusser pomáhal Antonínu Kalinovi se záchranou téměř tisícovky židovských dětí.
Autor knihu sepsal po válce ve třetí osobě, když pro něj ještě byly vzpomínky příliš bolestivé, až později se rozhodl převést text do ich-formy, toho už se ale nedožil. Udělali to tedy za něj potomci, podobně jako doplnění poznámkami a vysvětlivkami. Doslov napsal publicista a novinář Stanislav Motl.
„Nevím ještě…, že to tak bývá, že za svobodu se platí životem, že levněji není k mání. Nevím… že jiní zaplatili i za mě… že žiju na dluh, na úvěr. Budu mít kdy ho splatit a budu vědět jak?“