„Kromě zásadního přínosu vývojového a slohového jde o kodex nesmírně kvalitní. Jeho postavení v dějinách české knižní malby je vysloveně klíčové; na takové místo si nemůže dělat nárok žádný jiný rukopis. Iluminátor, známý doposud jen poměrně úzkému okruhu specialistů, patřil k největším malířům celé gotické Evropy. Je plně kongeniální např. Petru Parléřovi, tvořícímu ostatně ve stejné době. (…) Jestliže Parléřovo dílo je mladší než klasické francouzské katedrály 13. století, nic to neubírá na jeho novátorství, jež představuje jeden z prvních kroků vedoucích k pozdní gotice. Podobně i Mistr Viatiku, ač mladší než většina významných iluminátorů západní a jižní Evropy, vytyčil směr, kudy se bude nadále knižní malba ubírat, a to nejen v zemských hranicích. Pod český vliv se záhy dostala celá střední Evropa, ohlasy se však projevily i ve Francii a Itálii.“
Liber viaticus si dal pořídit Jan ze Středy, vzdělaný a uměnímilovný prelát z nejužšího okruhu rádců a důvěrníků Karla IV., mezi lety 1353 a 1364. Po obsahové stránce jde o breviář, ale důležitá je především malířská výzdoba. Ve vynikající práci iluminátora se projevují vlivy toskánské a francouzské, ale výzdoba rukopisu zároveň stojí u vzniku nového, národního slohu knižní malby.
První moderní monografie věnovaná jedné z nejcennějších památek české středověké kultury, uložené v Knihovně Národního muzea v Praze, se skládá ze dvou svazků. V prvním z nich představují Liber viaticus studie předních historiků a historiků umění, druhý svazek obsahuje kompletní faksimilované vydání rukopisu. Dva svazky.