Kniha představuje vysoce hodnotnou memoárovou literaturu, která odkrývá mnohé z našich nedávných dějin, především společenské a politické poměry v Československu padesátých a šedesátých let. Autorka má schopnost přesvědčivě a působivě vykreslit atmosféru doby, prostředí, vnitřní pohnutky a charaktery lidí. Líčení osobních osudů, rodinných a mezilidských vztahů se pojí s pronikavými obecnými vhledy na společenskou situaci, a zejména na zvrácenost komunistické ideologie. Kniha má svou kompozicí charakter rozvětveného románu.
Žofie Langerová byla původem budapešťská Židovka, která se před válkou provdala za slovenského levicového intelektuála a přesvědčeného komunistu Oskara Langera. Koncem třicátých let odjeli i s malou dcerkou do USA, odkud se po válce vrátili na popud Langerových komunistických přátel na Slovensko. Langer působil jako střední komunistický kádr na ÚV KSS a jako náměstek jednoho výrobního podniku. Po zatčení v roce 1951 byl donucen svědčit proti Slánskému a sám byl odsouzen v jednom z pobočných procesů na 22 let. Zatímco on zůstal do konce života přesvědčeným komunistou, bojujícím za očištění svého jména a soudní rehabilitaci, Langerová, i když pochybnosti měla od počátku, přišla o veškeré iluze hned v roce 1951, kdy na ni a její dvě děti plně dopadla šikana režimu, vyhazov z práce a bytu, vystěhování z Bratislavy atd., a naopak jasně prohlédla podstatu ideologie a zločinnost režimu. S manželem se však – nebo spíš právě proto – nerozvedla navzdory nátlaku během jeho věznění ani potom. Langer s podlomeným zdravím zemřel v roce 1966.
Hlavní část pamětí napsala Langerová v průběhu pražského jara ještě před ruskou okupací. Hned po srpnu 1968 emigrovala a usadila se i s rodinou své dcery ve Švédsku. Její paměti poprvé vyšly anglicky v Londýně v roce 1979, přeloženy byly do francouzštiny, švédštiny, slovenštiny a dalších jazyků.