Nadaná irská autorka Sara Baume nechává svůj vysoce oceňovaný debutový román plynout tak přirozeně, jako se střídají roční období, a velmi poeticky v něm zpracovává témata sociálního vyloučení, osamělosti a hledání spřízněné duše, kterou hlavní hrdina románu nachází v týraném psovi, jenž má obdobné životní zkušenosti jako on sám.
Hlavní postavou románu je sedmapadesátiletý Ray, žijící na irském pobřeží v lososově růžovém domku, zděděném po otci. Rayova matka zemřela ještě v době, kdy byl batole, a tak byl vychováván, nebo spíše nevychováván, svým otcem, který chlapce záměrně držel stranou od jeho vrstevníků a okolního světa a neustále mu podsouval, že je divný, ba dokonce retardovaný. Ray tedy nikdy nechodil do školy, číst ho naučila sousedka a z nedostatku otcovy lásky a pozornosti a sociálního kontaktu si vytvořil vlastní, poněkud úsměvný svět a také představu o tom, že do okolního světa nepatří a každý se mu raději vyhýbá: „Ať jdu kam jdu, všude jako bych měl na sobě skafandr, který mě od ostatních odděluje. Takový veliký lesklý skafandr vcelku, pod kterým není vidět, jak malý a nezajímavý si připadám. Já vím, že ho nevidíš; ani já ho nevidím, ale když si tak po ulici dusám, pajdám a mávám rukama, tak i dospělí chlapi sestoupí z chodníku, aby se o můj neviditelný skafandr nemuseli otřít. Když čekám v supermarketu u pokladny, pokladní si honem zazvoní o záskok a odejde na záchod.“