Publikace je věnována v prvé řadě katolické obrazové kultuře v prostředí předbělohorské Prahy, nejvýznamnějším objednavatelům, umělcům a místům, pro něž byla malířská díla určena. Na obraz je v publikaci nahlíženo jako na médium, které v konfesně rozdělené společnosti hrálo navenek roli reprezentační, případně didaktickou, uvnitř katolické komunity jako nástroj sebeidentifikace. Druhá část práce se zabývá vztahem katolíků k nekatolické kultuře země krátce po porážce stavovského povstání roku 1620 a v době počínající katolické protireformace.