Epikúros definoval dobré žití jako slast bez strasti. V jeho stravě jídla prosté chuti působí stejnou slast jako bohatá hostina, jestliže nás zbavují trýzně pocitu nedostatku. Do epikurejské filozofie se to překládá takto: Touhou po tom, co nemáme, si kazíme to, co máme. Kdo se nedokáže těšit z toho, co má, nebude se těšit z ničeho. Strach z nouze nás nutí konat činy, které nouzi působí. Pečujme proto o vše, co působí blaho, neboť máme-li je, máme vše, a nemáme-li je, ze všech sil po něm toužíme. Blaho sobě působíme i vytvářením blaha druhým, tak jako bolestí působenou druhým vytváříme bolest sobě. To se týká všeho živého, co bolest vnímá. Včetně zvířat, která jíme. Ta nám pak bolest vracejí v podobě stresem a bolestí působených toxinů ve svém mase.