Juraj Hordubal se po osmi letech vrací z Ameriky domů….

Úvodní část trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, tří románů spojených otázkou, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i sobě samém Rozhlasová nahrávka z roku 2014 v režii Lukáše Kopeckého

popis:
„…tak právě jsem načal stránku 129 a mám toho pro dnešek dost; zítra chudáka Hardubeje zabijí, a začne se nový díl (…), ale musím to nechat odležet a pak znovu číst. Druhý díl bude docela jiný v tónu, ještě nevím, jak do toho…“ Těmito slovy začíná dopis, který Karel Čapek poslal Olze Scheinpflugové v srpnu 1932. Koncem listopadu si již čtenáři Lidových novin mohli přečíst první stránky románu Hordubal, který v deníku začal vycházet na pokračování a zakrátko (1933) dostal knižní podobu. Píše-li Čapek, že začne „nový díl“, nemá tím na mysli následující prózy Povětroň a Obyčejný život, neboť v té době zřejmě ani sám netušil, že se Hordubal stane součástí trilogie, o níž budou jednou literární vědci hovořit jako o jednom z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy. Autor svou zmínkou měl na mysli trojdílnost své prózy, v níž se stejná událost vypráví pokaždé z hlediska jiného vypravěče, jenž své svědectví podává pouze z vlastního pohledu. Příběh vnímáme nejprve v podání podkarpatského venkovana Hordubala, který se vrátil domů z Ameriky ke své ženě a dcerce, poté sledujeme, jak se zrcadlí v náhledu četníků, kteří vyšetřují vraždu, a nakonec, jak se jeví při soudním přelíčení. Na knižní vydání Čapkova Hordubala zareagovala literární kritika s chladnou zdrženlivostí. Teprve když vyšel Povětroň a Obyčejný život a linie započatá Hordubalem se během necelých dvou let rozvinula do volné trilogie, nastal v hodnocení obrat a kritika začala na Čapkovo dílo nahlížet jako na „jeden z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy, a to nejen pro jeho dušezpytnou pronikavost a myšlenkové bohatství, ale i pro autorův básnický vzmach“ (M. Rutte). Kompozičně je Čapkova próza zkombinovaná ze dvou protikladných žánrů – balady a detektivky – tedy žánru tzv. vysokého s žánrem tzv. nízkým. Na první pohled se zdá, že je to skladba nejen nezvyklá, ale takřka „brutální“. Někteří kritici ji dokonce takto nazývali a hned z toho vyvozovali, že tou detektivní částí románu se autor snaží čtenářům podbízet. Podíváme-li se však na tuto kombinaci z jiné strany, pak si všimneme, že konvenční postup vypravování, jenž je typický pro klasickou detektivku, Čapek neustále narušuje. Při nečekaném střídání vypravěčských postupů dochází k prolínání časových a dějových rovin, k vzájemnému mísení lyrických a epických situací – že tedy vlastně máme před sebou moderní experimentální prózu, pro niž jsou tyto znaky příznačné. Záhy po vydání Hordubala vešlo v obecnou známost, že se příběh opírá o skutečnou událost. Traduje se – a čteme to i v řadě čapkovských studií – že vlastním podnětem autorovy inspirace k tomuto románu byla soudnička Čapkova redakčního kolegy Bedřicha Golombka, která vyšla pod názvem Podkarpatská tragédie v Lidových novinách 14. října 1932. Soudnička referuje o průběhu odvolacího řízení u Nejvyššího soudu v Brně, kde se projednával případ vraždy Juraje Hardubeje, kterou v malé vesničce nedaleko Mukačeva na Podkarpatské Rusi spáchal čeledín Vasil Maňák. K této často opakované informaci, která byla otištěna v ediční poznámce k vydání Hordubala v roce 1956 – a od té doby ji všichni přejímali – přinesl poměrně nedávno (2013) několik pozoruhodných upřesňujících postřehů literární vědec Jiří Opelík. Spočítal totiž, že mezi tím, kdy vyšla Golombkova soudnička, a druhou polovinou listopadu téhož roku, kdy prózu začaly na pokračování otiskovat Lidové noviny, uplynulo přibližně šest týdnů; vyslovil oprávněnou domněnku, že za tak krátkou dobu nemohlo dílo vzniknout. Potvrdil to také odkazem na Čapkovy dopisy Olze, z nichž je patrné, kdy autor začal na Hordubalovi pracovat. Především však Jiří Opelík svou objevnou poznámkou prokázal, že nikdo z autorů, kteří jeden od druhého opisovali své výklady o tom, kde Čapek svůj námět vzal, si nevšiml, že Golombek ve své soudničce reaguje až na odvolací soudní proces. Původní soud totiž proběhl v Užhorodu brzy po vraždě, k níž došlo v říjnu 1931. Vraha Maňáka odsoudil na doživotí a Polanu Hardubejovou na dvanáct let. Z těchto údajů je patrné, že se Čapek musel o zločinu dozvědět daleko dřív, než Golombkova soudnička vyšla, a daleko dřív se asi také rozvinula jeho fantazie, s níž přistoupil k psaní Hordubalova příběhu. Hordubal bývá obvykle považován za novou etapu Čapkovy tvůrčí cesty. Propojení jednotlivých částí trilogie pak navzdory různým námětům spočívá v otázce, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i o sobě samém.
Ivan Němec, autor rozhlasové úpravy