Eseje shromážděné v této knize se pohybuje na pomezí literární a kulturní antropologie. Zabývá se analýzou věcí jako metafor vědění a vyprávění, vztahem mezi jazykem, tělesností a věcností a způsoby, jimiž se literární „věcnost“ podílí na konstituování osobní a kulturní paměti. Autorka věnuje pozornost dílčím tématům, motivům a žánrům, v nichž se obrazy věcí a věcnosti koncentrují. Materiálovým východiskem jsou převážně texty středoevropské literatury (samotný název knihy odkazuje k postavě z jedné povídky Franze Kafky). Jednotlivé studie se zabývají drobnostmi: Proč za sebou táhne Kafkův Odradek nit? A jaké obrazy vyšívá Eliška Hrabalová? Proč se Rothovi důstojníci obklopují sladkými likéry a Bernhardův chodec se pomátne při pohledu na kalhoty z československé látky? U Schulze bují nábytek, Kafka do psacího stolu schovává rozbité hřebeny a tupé žiletky… V čem spočívá poetika takovýchto motivů a jakou imaginaci produkují? Jak mluví mlčenlivé věci? Jsou to otázky, které běžně spíše odrazují. Dovolují však tomu, kdo si je klade, uniknout literárně-kritickému diktátu exegeze a interpretace. Umožňují otevřít se tajemství věcí i literárních děl. Následovat výzvu Susan Sontagové a místo „hermeneutiky“ rozvíjet „erotiku umění“.