Kniha se pokouší překonávat zažité stereotypy o izolovanosti moderního a současného českého umění a o nemožnosti diskutovat jeho význam pojmovým aparátem, který vznikl v jiné kulturní situaci. Soubor se nesnaží předložit revizionistické dějiny českého umění 20. a 21. století, ale identifikovat klíčové události a radikalizovat jejich vnitřní smysl. Tomuto záměru slouží i uspořádání do šesti oddílů podle chronologie témat. První oddíl je věnován české avantgardě dvacátých a třicátých let 20. století, druhý české neoavantgardě šedesátých a sedmdesátých let, třetí zahraničnímu konceptuálnímu a postmodernímu umění šedesátých až osmdesátých let a jeho domácí recepci, čtvrtý se zaměřuje na fotografii, pátý na archivní impulz a šestý na historiografický obrat a anachronismus v současném umění.