Stanislav Denk je básníkem hodiny mezi psem a vlkem. Většinu jeho každodennosti tvoří školní součty a odečty, malá násobilka a dělení, abeceda a základy pravopisu. Jeho bezprostředním okolím jsou zvlněné roviny polí, smíšené lesy a mělké potoky. Žije tak, aby se o něm vědělo co nejméně. Zaručeně ho potkáte v místech, kde je k dýchání čistý vzduch, kde se třpytí orosený jetel a pietně opečovávané hroby odvádějí pozornost od hromad hnoje a močůvkových žump. V selsky syrovém prostředí, ke kterému mají kavárenští intelektuálové stejný vztah jako yetti k bankomatu, kde však i zlí psi vlídně odpovídají na pozdrav. V jeho básních je přesné určení místa nedůležité - tam je tady a tady je tam, někde je všude a nikde zároveň. V neurčitelném čase, pohyblivém jako hadí instinkt.

Nevím, proč jsem si na newyorském Manhattanu vzpomněl právě na Stanislava Denka. Nejspíš proto, že se nikdo do této virtualizované džungle nehodí méně než on. Možná ale kvůli vertikalitě, která je tam stejně fascinující jako v jeho střídmých básních. Kouknu a vidím: mažoret Denk svižně pochoduje na místě, pod bosými chodidly mu pulzuje mapa Země zaslíbené. Třeští oči v somnambulním tranzu, v jedné ruce třímá šlachovitou kopřivu, v druhé svalnatý hřib. Hlavu mu korunuje ošatka plná ufoních vajec. Materialisté štěkají, idealisté táhnou dál... Tento hanácký Vinnetou nám - navzdory fast-foodovému ternu - nabízí pikantní sousta, o jejichž chuti jsme už dávno ztratili ponětí.