V krátkých, sevřených a jen zdánlivě jednoduchých verších Tomáše Čady už lze vystopovat poctivou reflexi života, vše je zde hmatatelné a hmatané, zaslechnutelné a zaslechnuté, vše se odehrává v konkrétním světě, jehož každodennost autor okouší s nedůvěrou, obavami a často i bezradným soucitem. Zůstává-li jeho „já“ v takovémto světě osamělé, není to důsledek citových zklamání, nýbrž pociťované nemožnosti v něm nějak smysluplně existovat. Překonávání komunikačních, generačních i sociálních bariér se tak stává výzvou, již debutující autor přijímá s rizikem nejistého výsledku, ale se sympatickou opravdovostí a zaujetím.