Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled.
Na ten druhý však objevíte i jiné tóny a nálady včetně těch temnějších, jichž přece není prost ani ten navenek nejkulatější smíšek. Ke cti autora budiž řečeno, že nesklouzává do dnes tak moderního splínu a do rozbředlé negace bez míry. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že i disonance má svou ideu – je jí idea vykoupení v konsonanci. Zdůrazňuji: vykoupení, nikoli vykoupání! Pokud by se totiž autor v konsonanci doslova koupal a volil jen libozvuk, podobal by se hudebnímu nedoukovi, jenž nedorostl dál než k tónině C dur, prosté černých kláves.
Zde se však ničeho takového obávat nemusíme. Miloň Čepelka je mužem příliš zralým, zkušeným a talentovaným, než aby nedokázal mistrně střídat bílou a černou ve skladbičkách, jež ovšem vždy končí akordem vykoupeným.
Buďte labužníky tohoto mandelu poetických pochoutek a své oblíbené chutě hledejte ad libitum. A pamatujte: Každý je tak starý, jak se vznítí. To Vám sděluje básník a člověk, který dokáže prudce vznítit nejen sám sebe, ale i naši fantazii a to lepší, co je v nás