Příběh o hledání domova a citového útočiště dvou čerstvě dospělých chlapců v kulisách Československa padesátých až šedesátých let. Rukopis byl dopsán začátkem let sedmdesátých, ale autor se tehdy o vydání už nepokusil. Společenská kritika sice nebyla jeho záměrem, ale časový odstup ještě zvýrazňuje fatální upocenost a šedivost doby – právě proto, že hrdinové s ní nijak nepolemizují, jsou s ní naopak až děsivě srostlí – nepoznali (a ani je nenapadne, že by mohli poznat) něco jiného, snaží se jen prostředí pochopit a zabydlet se v něm. Aniž si to uvědomují, jejich vykořenění je takřka dokonalé: na prahu dospělosti je zpochybněna jejich jediná jistota – rodinné vazby. Dozvídají se totiž, že jejich otec je ve skutečnosti pouhým poručníkem a že oni dva ani nejsou bratři, ačkoliv tak byli vychováni. Navzdory nabízejícímu se klišé však nepátrají po svých rodových kořenech – naopak se dychtivě vrhají vstříc budoucnosti, která se ovšem v této situaci hledá nesmírně obtížně. S určitou nadsázkou lze tento příběh číst jako podobenství o lidském hledání každého z nás.