Poznámky, glosy, přípodotky a všeliké další tlachy, které se vposled octly na stránkách téhle knihy, nebyly původně určeny ani ke čtení, natožpak k důkladné četbě, nýbrž k poslechu, a to, dlužno podotknout, k poslechu pohříchu letmému a jednorázovému. Nesnášel jsem je totiž na papír, nýbrž pronášel do éteru coby odpovědi na otázky, které mi po čtyři roky všední den co všední den kladla redakce Rádia Impuls. Rozhlasový éter není, jak známo, nic jiného než povětří, a tak jsem vlastně, doslova a do písmene, mluvil do větru, pronášeje řeči lehké a nevážné, to jest prosté vší váhy – to aby je řečený vítr dokázal hbitě unést a aby se mu při tom unášení, možno-li, nepronesly.