Kolektivní monografie badatelů z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., v Praze je pokusem o nový způsob vymezení českého literárního romantismu. Metodologicky vychází z teorie modelování, je inspirována filozofickým myšlením Ladislava Hejdánka a především se opírá o synopticko-pulzační chápání literatury, rozpracované Petrem Zajacem. Romantismus autoři vnímají jako vnitřně dynamickou událost, nepředstavující jednolitý směr, ale tvořící široké spektrum různorodých konstelací a modifikací, které nacházejí v dobové kultuře vratkou rovnováhu ve vztahu k jiným literárním diskursům (především ke klasicismu a realismu) a zároveň interferují s jinými druhy umění (v prvé řadě s malířstvím). Romantické prvky jsou následně shledávány v širokém proudu od samého počátku 19. století až po padesátá léta. Základními konstelacemi se jeví soustředění k romantické poetice, vlastenecká romantika a subjektivní romantismu, do úvahy je konečně ve funkci kontrafaktury brán i biedermeier.