Stařenka seděla na sroubené lavici před chalupou a pomalým pohybem slabé, průsvitné ruky krájela jablko. Ani si nevšimla, že jsem přijel. Díval jsem se na ni přes zchátralý dřevěný plot, který už dávno nesloužil svému účelu; řada latěk scházela, jiné visely na jediném zrezivělém hřebíku, sloupky byly vyviklané a prožrané hmyzem. Plot tu však zůstal – stejně jako chalupa a zanedbaná zahrádka – v podobě vzácné památky na stařečka. Pochovali jsme ho před deseti lety.

Zahlédl je, jak běží strání, když zavíral okno pokoje. To už svah Stolové rubal prudký liják. V šeru dešťové clony vynikalo bílé tričko dívky, mladík kulhal.

Údolí se rozběhlo do dálky jako přílivová vlna a hnalo se prostorem až k horské bariéře, uzavírající tento kout panenské přírody. Zapomenutá krajina dokázala každému, kdo ji objevil, zazářit jako skvost.

Přijel za mnou kamarád z Prahy. Malíř, fotograf a karikaturista. „Musel jsem uniknout mimo ten pražskej smrádek,“ řekl na úvod a pokračoval: „Je to už nakažlivý. Každej den tak blízko těm nádhernejm budovám, kde sídlí moudří a mocní, kteří produkujou nápady na blití – to hrozí, že buď skočím z mostu do Vltavy – nebo…“ Nedopověděl, ale místo toho vytáhl z příručního kufříku láhev červeného. „Hele, viď, že mě vezmeš do revíru, budeme koukat na zvířátka a já si přitom vyčistím kebuli…“