Sedím na terase velkého penzionu. Jezdívali jsme sem s manželem. Výhled je neuvěřitelný. Krásné moře láká svými drobnými vlnkami. Chce nás osvěžit. Vlastně jen mne, můj drahý se mnou není a nikdy víckrát nebude. Odešel do dáli, odkud není návratu.
Rubrika: Čtení ke kávě
A čeho se bojíš ty?, 5. část
Chvilku zůstane viset na hromosvodu jen za jednu ruku, ještě se pootočí, jako nějaký prapor, zoufale se na mě podívá a pak fakt spadne.
O ženě, která nechala dohořet svíčky, 2. část
Připadá jí bezcitně hloupé jít se zeptat. Samozřejmě že paní Jandové moc přeje, aby ji našli včas.
O ženě, která nechala dohořet svíčky, 1. část
Druhá adventní neděle se nachýlila k závěru a Věrka Vlková s přicházejícím smrákáním zapálila nejen první, ale i druhou svíčku. Betlémskou, symbolizující lásku a vyzývající k pokání. S bolavým srdcem myslela na svého muže Michala. Nic o něm nevěděla.
Světlo
Pomalu se šeří. Brzy přijdou Vánoce. Nedávno nás mořilo nezvyklé horko letošního léta. Vedra byla příliš vysoká a dlouhá. Málokdo si liboval.
A čeho se bojíš ty?, 4. část
V úterý ve čtyři sedím na lavičce. Čaj přijde s desetiminutovým zpožděním a vypadá, že za pět minut umře.
A čeho se bojíš ty?, 3. část
Další den je Čaj v práci úplně bledej. Zatáhne mě do zasedačky a sdělí mi, že to na nás prasklo.
A je jen můj
Kužel světla protínal tmu a kruhovitě osvětloval bílý papír. V místnosti bylo ticho a drobný vánek poletující venku za pootevřeným oknem čechral záclonu. Jeden z dalších večerů, kdy zase doufala, že přijde. V puntíkovaném hrníčku chladla káva.
Noha slečny Lídy
Čtěte dobře, leccos se vám může někdy hodit. I když o básních jen mluvíte, od první chvíle musíte cítit lidi. Mít je rádi a navázat vztah.
