Jaké to je, potloukat se životem beze smyslu? Potácet se ve tmě, narážet do zdí? Všude kolem vlhko, tma, zima, nepochopení. Zášť a nenávist se prožírá do srdce. Je tu někdo, kdo nás pochopí? Nebo jen křičíme do prázdna? Může být jiskřička světla, kterou jako ve snu možná někdy zahlédneme, opravdovou nadějí, nebo si ji jen nalháváme a nás po smrti čeká jen pokračování této bezedné tmy, močálu bez konce?
Mnoho lidí se touží setkat s významnou osobností – může to být politik, státník, herec, sportovec, panovník nebo slavný lékař, vědec či duchovní osoba. Ale dokázali byste při tomto setkání ze sebe vypravit kloudnou větu? Nedopadlo by to nakonec tak, že byste před tím člověkem jen tiše stáli a mlčeli, protože by vás nenapadala ta správná slova?
Není rada jako rada. Může být dobrá nebo špatná. Nebo také žádná. Také existují dobře míněné špatné rady. Kdo se v tom má vyznat? A co teprve, když se o váš život zajímají a k různým věcem vás (přeci pro vaše dobro) ponoukají (pardon – radí) bytosti přímo ďábelské?
Modlit se. Co znamená modlit se? A jak se mám modlit, když se mi nechce, když nic necítím, když jsem unavený nebo nevidím v modlitbě žádný smysl? Vždyť nemám čas! Mám důležitější věci na práci! A jak se můžu modlit, když trpím? Jak se modlit, když se na všechno a všechny zlobím? Modlit se??? A proč se mám vlastně modlit?
Jak pevné je vaše odhodlání, když se věci nedaří? Jak silná je vaše víra v něco, co ostatní nechápou či tím přímo opovrhují? Jak velká je vaše láska k těm, kteří vám nejsou sympatičtí či vám dokonce ubližují? Byli byste schopni odpustit těm, kteří vám vyvraždili rodinu? Byli byste ochotni se za své nepřátele dokonce obětovat?
Každý z nás v životě zažil krizi nebo prošel situacemi, které se zdály beznadějné. K našemu životu kromě radosti a štěstí patří neodmyslitelně i pocit osamění, smutku, zmatenosti či zoufalství. Jsou chvíle, kdy nic nedává smysl a my se jen utápíme ve starostech a šedi všedních dnů. Z hloubi duše voláme o pomoc a klademe si otázky: Co mám dělat? Jak se s touto situací můžu vypořádat? Má to, co dělám, nějaký smysl?
Takto začíná název útlé knihy fotografa, šéfredaktora a kazatele Církve bratrské Bronislava Matulíka, který se mimo jiné věnuje i lidem pobývajícím za mřížemi. A autor vzápětí dodává „…prázdné jsou jesle“. Velmi zvláštní název, nezdá se vám? Nebojte se, autor vám v knize brzy vše vysvětlí.
Víra – jaká může být víra? Opravdová, správná, hluboká, milující Boha i bližního, nebo překroucená, pokřivená, nemilosrdná, odsuzující? Jistota nebo zmatek? Víra, kterou člověk bere vážně, nebo víra, z níž si člověk vybere to, co se mu hodí? Víra tradiční, kdy se chodí do kostela v neděli proto, že to tak dělal můj otec, děd i praděd, nebo proto, že miluji Boha a toužím se s ním setkat? Víra nebo pověra?
Starý bělovlasý muž, jehož věk nedokáže nikdo přesně určit. Tmavá pleť, zářivě modré oči. Bílé tričko, džíny a kožené žabky. A kufr. Hnědý otlučený kufr, bez kterého jej nelze nikdy spatřit. To je Jones. Ne pan Jones, prostě jen Jones.
„V životě se pravda nachází tak, že se vydáš na cestu, protože právě samotná cesta se stává i t(v)ou pravdou života.“
