A právě tímto tématem se zabývá kniha V Božím podzemí, jejímž autorem je rumunský luterský farář Richard Wurmbrand. Publikaci vydalo v letošním roce nakladatelství Stefanos. Kniha je silným osobním svědectvím R. Wurmbranda, který, navzdory mnoha rokům stráveným v komunistických vězeních, neztratil svou víru v Boha ani lásku k bližnímu. I když byla jeho naděje krutě zkoušená, nepodařilo se nepřátelům zlomit jeho ducha. Nikdy nepřestal věřit a svědčit o Kristu.

Richard Wurmbrand (1909–2001) se narodil v Bukurešti židovským rodičům, konvertoval ke křesťanství a byl pronásledován již za fašistické diktatury. Více než 14 let pak strávil v komunistických vězeních. Jeho víra však byla tak velká, že za ni proti komunistickému režimu a propagandě bojoval až do konce svého života a nezlomilo ho ani dlouholeté věznění, kruté mučení a tříletá samotka. Radostnou zvěst o Kristu šířil jako člen podzemní církve i ve vězení. V roce 1965 byl vykoupen norskými křesťanskými přáteli. Po emigraci pokračoval ve své práci v Anglii i USA. Jeho svědectví hrálo důležitou roli v roce 1967, kdy před komisí amerického Senátu poskytl světu nové šokující důkazy o pokračujícím pronásledování křesťanů v komunistických zemích. Po pádu komunismu se v roce 1990 vrátil do Rumunska, kde založil tiskárnu a knihkupectví. Richard Wurmbrand je autorem mnoha knih, které byly přeloženy do 38 různých jazyků a je zakladatelem organizace Hlas mučedníků. Cílem této organizace je zejména poskytovat hmotnou a duchovní pomoc pronásledovaným křesťanům ve všech částech světa a informovat veřejnost o pronásledování křesťanů. (Více informací o organizaci se můžete dozvědět zde.)

Kniha není jednolitým literárním dílem, jde spíše o jakousi mozaiku, která je složena z mnoha různorodých příběhů – příběhů konkrétních lidí. V knize se postupně seznamujeme s autorovým prvním zatčením, následují vzpomínky na dětství a mládí, kdy se snažil pouze užívat si a kdy byl přesvědčen, že Bůh není. Pak přichází okamžik, kdy R. Wurmbrand uvěřil v Krista, následuje obrácení jeho ženy Sabiny. Jejich životy dostávají nový směr a R. Wurmbrand se stává luterským pastorem. Po příchodu ruského vojska začíná jeho evangelizační práce mezi vojáky. Wurmbrand též vydává mnoho knih, v nichž nazývá komunismus pravým jménem a varuje před tímto režimem. Kvůli své činnosti a nekompromisním názorům je pak zatčen a dostává jméno Vasile Georgescu, aby ani dozorci nevěděli, koho vězní. Tímto začíná jeho působení mezi vězni.

Autor popisuje hrozné podmínky ve vězení – pomalé vysýchání, nejistota, zastrašování, odkládání přelíčení, zvuky popravy, bití, mučení, ponižování, nedostatek spánku, velká zima v celách nebo naopak mučivé horko, shnilé jídlo, samotka, zavírání do skříní s ostny, posměch, lití vody do krku, podávání drog, nucení konzumovat výkaly, vymývání mozku atd. Dny vězňům pomalu splývají. Wurmbrand popisuje velmi silné pokoušení od ďábla – uvažoval dokonce i o sebevraždě. To jediné, co ho drželo při smyslech, byla víra v Boha, modlitby a denní řád, který dodržoval. Aby si zachoval zdravý rozum, dokonce na samotce tancuje a s ostatními vězni se dorozumívá pomocí morseovky.

Kromě otřesných podmínek ve vězení se však Wurmbrand věnuje také duševní a duchovní stránce lidí, se kterými se setkal. Do vězení se dostávají nejrůznější typy lidí – drobní zlodějíčci, rolníci, kteří nechtěli opustit svůj majetek, duchovní a věřící z nejrůznějších církví a náboženství, ale i politikové, kteří se znelíbili novému režimu. Sám autor je často v jedné cele s několika bývalými vysokými politickými hodnostáři (např. Lucretiu Patrascanu, vedoucí člen Komunistické strany Rumunska). Do cel se postupem času dostávají i bývali dozorci, oběti tak najednou stojí tváří tvář svým bývalým trýznitelům. Pro všechny je velmi těžké se se svou situací vypořádat. Politická situace se rychle mění, kdo byl na výsluní, je zanedlouho nepřítelem revoluce. Lidé často propadají zoufalství, nenávisti, smutku či falešným nadějím. Na druhé straně panuje mezi vězni i obrovská solidarita (méně nemocní se starají o těžce nemocné, perou jim prádlo, atd.)

Wurmbrand se ve vězení setkává s lidmi různých charakterů – věřícími i nevěřícími. Někteří lidé jsou věrni své víře a nenechají se mučením nebo přesvědčováním zlomit, jiní rychle obracejí a zrazují své ideály. Někteří lidé nepřestávají obhajovat komunismus, i přesto, že jsou nyní díky němu ve vězení. Nezáleží na věku, postavení ani politické či náboženské příslušnosti. Ve vězení se projeví pravá povaha člověka.

Neutěšené podmínky ve vězení nutí lidi přemýšlet nad smyslem života a utrpení. Wurmbrand se snaží přinést mezi vězně naději a mluví s lidmi o víře. Mnoho kapitol je věnováno úvahám o naději, Bohu, Ježíšově oběti či lásce k bližnímu. Je možné odpustit? Vězni diskutují o tom, zda je člověk jen hmota, nebo zda má i duši. Oba tábory obhajují svou „pravdu“. Wurmbrand často vypráví příběhy ze svého života či životů svých známých a o podobenství z Bible. Snaží se přinést druhým naději a útěchu. Mnoho vězňů na sklonku života lituje svých činů a trpí výčitkami svědomí. Wurmbrand se jim snaží dodat odvahu a víru v Boží lásku. V celách se často odehrávají neuvěřitelné příběhy odpuštění, kdy bývalý trýznitel umírá ruku v ruce s tím, koho mučil. Mnoho lidí na sklonku svého života našlo ve vězení víru a naději.

Další kapitoly popisují Wurmbrandovo přemisťování do různých vězení – 2,5 roku strávil na tzv. cele smrti v Targu-Ocna (kam byli umisťováni vězni bez naděje na přežití), následují věznice Craiova a Poarta Alba, vězeňská nemocnice Vacaresti a opět další věznice – Jilava. Do všech těchto míst se snaží Wurmbrand přinášet naději.

V roce 1956 je Wurmbrand na amnestii propuštěn. Díky své práci pro podzemní církev a stálému boji za svobodu náboženství a morální hodnoty je však v roce 1959 znovu zatčen. Opět se dostává do nejhoršího vězení – do podzemních kobek v Jilavě. I nyní však vnímá své uvěznění jako poslání, jako možnost, jak pomáhat druhým. A v tomto poslání pokračuje po svém propuštění i v zahraničí.

Jeho hlavním cílem je informovat svět o tom, co se děje s mnoha křesťany na celém světě – a to nejen ve státech s komunistickým režimem. Že týrání a popravování nevinných lidí kvůli jejich náboženskému přesvědčení není věcí minulosti, ale naopak je to téma velice aktuální. Chce varovat před nebezpečím jakékoliv diktatury a vybízí všechny, aby nebyli lhostejní k osudům pronásledovaných pro víru.

Knihu jsem četla se zaujetím, kapitoly jsou krátké, takže lze jednotlivé myšlenky dobře promyslet a zpracovat. Zpočátku jsem však měla problém vyznat se v politické situaci Rumunska (období fašismu, zánik království, vznik Rumunské republiky s komunistickým režimem). Informace o dané situaci a politických představitelích jsem si musela dohledat. Myslím, že by bylo vhodné do knihy doplnit stručný přehled vládních představitelů a významných politických a duchovních osobností Rumunska v daném historickém období.

Součástí knihy je, kromě silného svědectví životů mnoha obdivuhodných prostých i učených lidí, velké množství zajímavých teologických úvah, které nutí člověka k zamyšlením nad vlastním postojem k Bohu, světu a ostatním lidem. I když nemohu se všemi autorovými názory souhlasit a v textu se objevují některé nesrovnalosti (např. záměna neposkvrněného početí Panny Marie s panenským početím Ježíše Krista) byla pro mě kniha velkým obohacením a velmi silným svědectvím člověka, který je pro Krista a díky své víře v Něj schopen udělat cokoliv. Člověk si pak musí položit otázky: „Byla by má víra natolik pevná, aby přežila nelidské podmínky ve vězení? Dokázala bych svědčit svým životem, nebo bych se nechala lehce zlomit? Jak málo stačí k tomu, aby člověk přišel o rozum? Byla bych schopna otevřeně hlásat to, čemu věřím? Jsem lhostejná k osudu ostatních, nebo mám odvahu bojovat proti zlu a bezpráví?“

Životní příběh Richarda Wurmbranda je svědectvím člověka s nezlomným duchem a silnou vírou. Člověka, který bojoval za to, čemu bezmezně věřil – za svobodu, za víru, za lásku, za Krista. O odhodlání jeho i dalších lidí svědčí tyto silné myšlenky z vězení:

„Když ke všemu, co přichází, řeknete své ano, potom nemůže přijít nic, co si nepřejete. … V zemi, kde vládne tyranie, je vězení čestným místem.“ (Wurmbrand str. 78)

„Ne všichni, co se nazývají učedníky Ježíšovými, jimi v pravém slova smyslu jsou. Muž, který jde k holiči, aby se dal oholit, nebo si u krejčího objedná oblek, není učedník, ale zákazník. Ti, co přicházejí k Spasiteli, aby byli zachránění, jsou jeho zákazníky, ale ne učedníky. Učedník je ten, který Ježíši řekne: toužím dělat stejnou práci jako ty, chci chodit od místa k místu a přinášet lidem radost, pravdu a věčný život.“ (Wurmbrand str. 102)

„Kristus se nám ve vězení zjevuje různým způsobem. Za prvé ho můžeme poznat ve věřících lékařích. Jsou biti, je s nimi sprostě zacházeno, a přesto pomáhají dále. Dále je Kristus v osobě kněží a pastorů, kteří pomáhají ulehčit břemena druhých. Stejně tak ve všech křesťanech, kteří dávají potraviny a oděv a pomáhají lidem, kteří jsou na tom hůře než oni. I v těch, kteří nám vyprávějí veselé historky. Ježíš je nejen v těch, kdo slouží, nýbrž i v těch, kdo službu potřebují.“ (Wurmbrand str. 105)

„Každý den prožitý bez radosti je ztracen, můj synu! Ten den se už nikdy nevrátí.“ (pravoslavný kněz otec Suroianu, str. 142)

„Věřím, že naše utrpení poslouží k dobru příštích generací. Ježíš snášel bolesti s vědomím, že znamenají vykoupení lidstva.“ (Wurmbrand str. 166)

„Modlitby jsou odevzdáním a důkazem lásky. Modlitby nás proměňují.“ (Wurmbrand str. 167)

Bože, pomoz mi, abych se ze svobody neradoval víc než nad tím, že jsi byl se mnou ve vězení!“ (Wurmbrand str. 167 – po svém prvním propuštění v r. 1956)

Související knihy

Wurmbrand, Richard

Stefanos, 2014