Letos si 6. června připomínáme již 215. výročí narození slavného ruského spisovatele Alexandra Sergejeviče Puškina. Narodil se roku 1799, pocházel ze starého šlechtického rodu. Pro jeho vývoj mělo zásadní význam téměř sedmileté studium na nejlepším ruském učilišti té doby – privilegovaném a na přípravu budoucích vysokých státních úředníků zaměřeném lyceu v Carském sele. Z dob jeho studií je proslulá epizoda, kdy při výročních zkouškách, konaných roku 1815, jako sotva šestnáctiletý student přednesl před nestorem ruských básníků Děržavinem s úspěchem svou jinošskou elegii Vospominanija v Carskom Sele (Carskoselské reminiscence).

Opravdu velký literární a společenský úspěch přišel hned po absolvování lycea a po příchodu do Petrohradu v červnu roku 1817. Nastoupil zde v kolegiu zahraničních věcí. Dostal se do čela opozičně laděné petrohradské inteligence a plnými doušky si užíval bohémského života. Kromě toho také intenzivně psal – především ostré politické epigramy a protivládní výpady, které kolovaly k nelibosti úřadů po celém městě. Roku 1820 došla carským úřadům trpělivost a jednadvacetiletý Puškin byl vyhoštěn z Petrohradu. V roce 1824 se musel vrátit na příkaz cara do rodné obce. Léta, jež strávil v odlehlé končině severozápadního Ruska, mu však pomohly dozrát. Nakonec car Mikuláš vyhověl jeho žádosti o zrušení vyhnanství a dovolil mu pobývat v Moskvě a posléze opět i v Petrohradu.

Počátkem roku 1829 potkal tehdy třicetiletý Puškin na jednom z moskevských plesů mladičkou Natálii Nikolajevnu Gončarovou. Zasnoubil se s ní a jako manželé se přestěhovali do Carského Sela, letního sídla ruských carů. Později se však vrátili zpět do Petrohradu. Natálie rozkvetla do krásy a stala se obletovanou hvězdou místní aristokratické společnosti. Puškin byl tak trochu v jejím stínu a výpady nápadníků vůči své krásné manželce sledoval se značnou nevolí. Jednoho dne roku 1837 mu došla trpělivost – nechal se vyprovokovat a na louce v Jekatěrinodorfském lesíku došlo na osudný souboj s d´Anthésem. Byl v něm smrtelně zraněn a ve věku nedožitých osmatřiceti let dne 10. února 1837 zemřel. Tato předčasná smrt bezesporu znamenala pro ruskou literaturu nenahraditelnou ztrátu.

Puškinovo dílo je i přes jeho brzký skon nesmírně obsáhlé. Z jižních poém, psaných v období vyhoštění, jsou známy Kavkazský zajatec, nejromantičtější Puškinova poéma Bachčisarajská fontána a Cikáni. Nejrozsáhlejším a nejvýznamnějším dramatickým dílem je historická tragédie Boris Godunov. Do povědomí většiny lidí se určitě zapsal svým vrcholným dílem, Evženem Oněginem. Zajímavostí je, že na tomto románu, psaném ve verších, básník pracoval téměř sedm a půl roku, od května 1823 do října 1830. Jeho jednotlivé části vycházely nejprve časopisecky, celý román se dostal do rukou veřejnosti až v samostatném knižním vydání v roce 1833.

Alexandr Sergejevič Puškin se stal nejčtenějším ruským básníkem vůbec. Poznamenal domácí i evropský literární vývoj a na jeho odkaz bychom rozhodně neměli zapomenout.

Zdroje:
http://www.spisovatele.cz/alexandr-sergejevic-puskin
Ruská klasická literatrura (1977), nakl. Svoboda, Praha (s. 103–132)
Prolíbané dějiny (2009), nakl. Petrklíč (s. 222)