Ráda si představuju, že nás na začátku bylo víc. Nejspíš ne moc. Ale určitě víc, než nás je teď.
Jsme menšina, kterou svět neuznává. Leda ve fantazii, a i to je nežádoucí. Vypadáme jako všichni ostatní. Někdy se dokonce chováme jako všichni ostatní. A v mnoha ohledech se ostatním skutečně podobáme. Najdete nás všude, na každé ulici. Žijeme způsobem, který by se téměř dal považovat za normální, jen byste se nesměli dívat moc pozorně.
Ne každý z nás o sobě ví, co je zač. Někteří z nás zemřou, aniž se to kdy dozvěděli. Jiní to vědí a nikdy nejsou dopadeni. Ale jsme tady.
Věřte mi.

Sedm let jsem bydlela v části Londýna, které se kdysi říkalo Islington. Chodila jsem do soukromé dívčí školy. Odešla jsem z ní v šestnácti letech, abych si našla práci. To bylo v roce 2056 neboli AS 127, pokud používáte scionský kalendář. Mladí lidé se museli protloukat, jak se dalo, což většinou znamenalo stát za pultem nějakého krámu. Spousta pracovních míst byla v oblasti služeb. Můj otec si myslel, že povedu obyčejný život. Že jsem chytrá, ale bez ambicí, a že se smířím s jakoukoli prací, kterou mi život přihraje.
Jako obvykle se mýlil.
Od šestnácti jsem pracovala v podsvětí Scionského Londýna – SciLo, jak jsme my na ulicích městu říkali. Pohybovala jsem se mezi gangy bezohledných vidoucích, kteří byli kdykoli ochotni jeden druhého podrazit, jen aby sami přežili. Všichni byli součástí syndikátu, jenž opřádal celou citadelu a v jehož čele stál Kmotr. Byli jsme odsunuti na okraj společnosti, takže pokud jsme chtěli přežít, museli jsme se uchýlit ke zločinu. Ostatní nás pak nenáviděli ještě víc. Příběhy, které si o nás povídali, jsme totiž proměnili ve skutečnost.
I já jsem v tom chaosu měla vlastní místečko. Byla jsem kočena – tohle slovo označovalo chráněnku některého z vidopánů. Mým šéfem byl Jaxon Hall, vidopán zodpovědný za sektor I-4. Přímo pod něj nás spadalo šest. Říkali jsme si Sedm pečetí.
Tátovi jsem o tom říct nemohla. Byl přesvědčený, že dělám servírku v kyslíkovém baru, což byla bídně placená, ale legální práce. Kdybych se mu snažila vysvětlit, proč žiju mezi kriminálními živly, nepochopil by to. Netušil, že k nim patřím víc než k němu.
Život se mi navždy změnil toho dne, kdy mi bylo devatenáct let. Tehdy už bylo moje jméno na ulicích poměrně známé. Po náročném týdnu na černém trhu jsem měla v plánu strávit víkend u táty. Jax nechápal, na co potřebuju volno – pro něj mimo syndikát neexistovalo nic, čím by stálo za to marnit čas. Na rozdíl ode mě neměl rodinu. Alespoň ne živou. A přestože jsme si s tátou nikdy nebyli nijak zvlášť blízcí, stejně jsem měla pocit, že bych s ním měla zůstat v kontaktu. Občas s ním zajít na večeři, tu a tam mu zavolat. Koupit dárek k Listopadkám, svátkům listopadového přílivu. Jediným zádrhelem bylo jeho nekonečné vyptávání. Jakou máš práci? S kým se přátelíš? Kde teď bydlíš?
Nemohla jsem odpovědět. Říct pravdu by bylo příliš nebezpečné. Kdyby věděl, co doopravdy dělám, nejspíš by mě sám poslal rovnou do Toweru. Možná jsem mu to měla říct, jenže pravda by ho nejspíš zabila. Ať tak či onak, své spolupráce se syndikátem jsem nelitovala. Můj obor nebyl poctivý, ale vynášel. A jak vždycky říkal Jax, radši být psanec než pod drnem.

Ten den pršelo. Byl to můj poslední den v práci a před sebou jsem měla jako odměnu za věrné služby volný víkend.
Při životě mě udržoval podpůrný přístroj. Vypadala jsem jako mrtvá a svým způsobem jsem mrtvá skutečně byla, protože můj duch byl částečně oddělený od těla. Byl to zločin, pro který jsem se mohla ocitnout na šibenici.
Už jsem řekla, že jsem pracovala pro syndikát. Trochu to vysvětlím. Byla jsem svým způsobem hackerka. Ne že bych lidem přímo četla myšlenky. Spíš jsem se na ně vylaďovala jako radar, v souladu s fungováním éteru. Dokázala jsem vnímat záchvěvy snových výjevů i škodlivých duchů. Něco, co existuje mimo mě. Něco, co průměrný vidoucí necítí.
Jax mě využíval jako nástroj dohledu. Měla jsem za úkol monitorovat éterickou aktivitu v jeho sektoru. Často po mně chtěl, abych kontrolovala ostatní vidoucí, jestli něco neskrývají. Nejdřív šlo jen o lidi v místnosti – lidi, které jsem mohla vidět a slyšet nebo se jich dotknout –, ale Jax si brzy uvědomil, že toho dokážu mnohem víc. Vnímala jsem, co se děje jinde – že venku jde po ulici nějaký vidoucí nebo že se v Zahradě shromáždili duchové. Pokud jsem měla zabezpečenou podporu vitálních funkcí, dokázala jsem zachytit, co se děje v éteru v okruhu jedné míle od Sedmi ciferníků. Takže když Jaxon potřeboval na někoho v sektoru I-4 vytáhnout nějakou špínu, mohli jste se vsadit, že vyšle starou dobrou osvědčenou sílu. Pořád říkal, že mám potenciál jít ještě dál, ale Nick mi nechtěl dovolit, abych to vyzkoušela. Nevěděli jsme, co by to se mnou mohlo udělat.
Zakázáno bylo samozřejmě veškeré jasnovidectví, ale takové, kterým se vydělávaly peníze, se považovalo za hrdelní zločin. Měli pro to dokonce speciální název: vidozločiny. Komunikace se světem duchů, zvlášť za účelem finančního zisku. A syndikát byl postaven právě na vidozločinech.
Jasnovidectví za peníze kvetlo hlavně mezi těmi, kdo se nedostali do žádného gangu. Říkali jsme tomu pouličnictví. Scion to označoval za velezradu. Oficiální způsob popravy za tyhle zločiny bylo udušení dusíkem prodávaným pod značkou NiteKind. Dodnes si pamatuju novinové titulky: BEZBOLESTNÝ TREST – NEJNOVĚJŠÍ SCIONSKÝ ZÁZRAK. Říkalo se, že je to podobné jako vzít si prášek na spaní a usnout. Pořád ale existovaly i veřejné popravy a občas se vyskytlo i nějaké to mučení v případě velezrady.
Já jsem spáchala velezradu už tím, že jsem dýchala.
Ale vraťme se k tomu dni. Jax mě připojil k přístroji na udržení vitálních funkcí a poslal mě prozkoumat náš sektor. Zrovna jsem se snažila obklíčit mysl, která patřila jednomu častému návštěvníkovi sektoru I-4. Snažila jsem se mu proniknout do vzpomínek, ale vždycky mě něco zastavilo. Tyhle útržky snů se nepodobaly ničemu, s čím jsem se doposud setkala. Vyvedlo to z míry i Jaxe. Podle toho, jak byly na sebe navrstveny obranné mechanismy, bych usuzovala, že ta osoba musí být stará tisíc let, to ale nebylo možné. Bylo to něco nového.
Jax byl podezíravý. Nový jasnovidec v jeho sektoru by se mu správně měl do osmačtyřiceti hodin ohlásit. Tvrdil, že v tom musí být nějaký jiný gang. Nikdo v sektoru I-4 ale neměl takovou zkušenost, aby moje slídění odrazil. Nikdo nevěděl, že to dokážu. Ani Didion Waite, který šéfoval druhému největšímu gangu v okolí. Ani vyhladovělí pouličníci, co se potloukali kolem Sedmi ciferníků. Ani teritoriální vidopáni, kteří se specializovali na rozkrádání éterických těl. Tohle bylo něco jiného. Míjely mě stovky myslí a stříbrně světélkovaly ve tmě. Pohybovaly se po ulicích rychle, stejně jako jejich majitelé. Tyhle lidi jsem nepoznávala. Neviděla jsem jejich tváře, jen holé okraje jejich mysli.
Už jsem nebyla u Ciferníků. Moje vnímání se pohybovalo mnohem severněji, ačkoli jsem nedokázala přesně určit kde. Cítila jsem povědomou předtuchu nebezpečí. Mysl toho neznámého byla nablízku. Přitahovala si mě éterem, vábila mě jako bludička, pronikala pod myšlenkami ostatních lidí i nad nimi. Pohybovala se rychle, jako by mě ten neznámý cítil. Jako by se snažil běžet.
Věděla jsem, že bych za tím světlem neměla chodit. Mohlo mě zavést kamkoli; už tak jsem byla od Ciferníků příliš daleko.
Jaxon ti řekl, ať ho najdeš. Tahle myšlenka ke mně dolétla odněkud zdáli. Bude zuřit. Tlačila jsem se dál a pohybovala se přitom rychleji, než jak bych to kdy dokázala v těle. Bránila jsem se hranicím svého fyzického stanoviště. A pak jsem tu prapodivnou mysl uviděla. Nebyla stříbrná jako ostatní – ne, byla temná a chladná, mysl z ledu a kamene. Vystřelila jsem proti ní. Ta osoba je tolik, tolik blízko… Teď ji nesmím ztratit…
Pak se éter okolo mě zachvěl a mysl toho neznámého jako mávnutím proutku zmizela. Byla zase pryč, mimo můj dosah.

Ukázka pochází z knihy Kostičas, kterou vydalo nakladatelství Host.

Bližší informace o knize se dočtete v tomto článku.

Vyhrajte knihu Kostičas

Samantha Shannonová ve své knize vytvořila svět plný tajemna, moci a nadpřirozených schopností. Právě kvůli těm spáchá hlavní hrdinka velezradu – a takoví lidé jsou v represivním režimu nežádoucí. V příběhu tedy najdete mnoho částí, kde jde Paige doslova o život, a to je přesně to, co vás ke knize připoutá a nepustí. Pokud si knihu pořídíte, nebudete litovat.

Ve spolupráci s nakladatelstvím Host vám přinášíme soutěž, ve které dva z vás mohou knihu Kostičas vyhrát. Stačí, když u soutěžní otázky vyberete jedinou správnou odpověď ze tří možností a kniha může být vaše. Hodně štěstí!

Soutěž o knihy Kostičas
probíhá od 7. května do 20. května 2014.

Náš tip pro ty, kteří tuto soutěž ještě moc neznají: Netipujte na začátku soutěže příliš vysoko! Jednou denně můžete své tipy upravovat a zvýšit tak šanci na výhru.

Související soutěž

Soutěž o 2 romány Kostičas

7. 5. 2014 - 20. 5. 2014

Přejít na stránku soutěže

Související knihy

Shannonová, Samantha

Host, 2014