Susanna Kubelka napsala knihu, v níž období po čtyřicítce považuje za nejkrásnější věk ženy. Publikace nese název Konečně přes čtyřicet a má podtitul Zralé ženě patří svět. Byla vydána v roce 2014 nakladatelstvím Ikar.

Prvních třicet stran textu ve mně vzbudilo zklamání. Dočtete se zde velké množství informací o nejrůznějších slavných i méně známých ženských osobnostech. Každá z nich má čtenáře něčím „ šokovat“ – nejčastěji tím, že její věk nekoresponduje se vzhledem, nebo tím, co ve vyšším věku dokázala. Autorka zřejmě chtěla ukázat, čím jsou vybrané významné ženy ve zralém věku obdivuhodné. Pro mě jako pro čtenářku, která si chtěla nad knihou „odpočinout“ a zasmát se svým přibývajícím rokům, byl tento úvod do historie trochu nudným. Místo pobavení mi nabídl spíše poučení. Ostatně nechybí ani historická fakta. Zmíněna je průmyslová revoluce v Anglii, americké dějiny, francouzské umělkyně 17. století… Napříč historickými obdobími jsou zaznamenány zajímavosti ze života několika významných emancipovaných žen. Uvádím příklad slavné ženy, která zemřela spokojená ve stojedna letech:

„V padesátých letech minulého století se stala senzací Američanka Mary Ann Mosesová, která vstoupila do dějin umění jako „babička Mosesová“. Zpočátku se držela tradičních amerických vzorů, které jsou k vidění ve washingtonské National Gallery. Brzo ale našla svůj vlastní styl a vyvolala novodobý boom naivního malířství. Jednoduše malovala své okolí tak, jak je viděla, a divila se, že její díla měla takový ohlas. I když její obrazy se ještě za jejího života prodávaly za pozoruhodné ceny, nešlo Mary Ann Mosesové ani o slávu, ani o peníze. Chtěla jen jedno: využít svou tvořivou energii.“ (str. 18)

Po „přelouskání“ této první, historií nabité kapitoly, na mě čekal oddíl nazvaný Krása nesouvisí s věkem. K mému zklamání se i zde objevují historky o významných ženách z minulosti, tentokrát se dočtete například o herečce Jane Birkinové. Srovnáván je tu její civilní vzhled s tím filmovým, vytvořeným maskéry a stylisty. Tato kapitola může povzbudit ženy, které trpí komplexem počínajících vrásek a přirozených fyziologických změn.

Historickým faktům (zákon vydaný americkým prezidentem roku 1978, fakta ze života spisovatelky Frances Burneyové z přelomu 18. a 19. století a další) se autorka nevyhýbá ani v dalších částech knihy. Mimo to na vás čekají nejrůznější zajímavosti a historky týkající se vzhledu a životních rozhodnutí zralých žen. Autorka se věnuje i svým vlastním pocitům ze stárnutí. Jak sama uvádí, stáří se v žádném případě nebojí. Jako příklad ženy pevně zakotvené v životě představuje svou sedmdesáti devítiletou matku, jejíž skutečný věk považuje s ohledem na její vitalitu a vzhled za absurdní.

Text knihy ve mně nevyvolával salvy smíchu a ani bych neřekla, že mě nějak zvlášť pobavil. V anotaci ke knize jsem se dočetla, že je zábavně napsaná. To ve mně evokovalo falešné očekávání, že se budu při čtení dobře bavit. Některé historky byly úsměvné, ještě více mne však vedly k zamyšlení se nad vlastním věkem. Celkově bych knihu nedoporučila jako odpočinkové zábavné čtení, spíš jako povzbuzující soubor textů vedoucí ke zjištění, že v žádném věku není na nic pozdě. K přečtení je kniha podle mě vhodná pro přemýšlivé čtenáře, které zajímá postavení ženy v různých historických obdobích a nebude jim vadit, že jsou do textu přimíchány i výše zmíněné „šokující“ informace o významných ženách.

Související knihy

Kubelka, Susanna

Ikar, 2014