Dívala se na dopis a nebyla schopna cokoli cítit. Psaní oznamovalo, že padl. Šikmo přes obálku bylo velkým rudým písmem napsáno: Položil život za Velkoněmeckou říši. V obálce byla celá jeho frontová korespondence včetně dopisů, které mu psala ona sama. Katty přejela konečky prstů po drsném papíře. Dopisoval si s někým, o kom nevěděla? Měl snad tajnou lásku? V obálce bylo několik dopisů adresovaných „neznámému vojákovi“. Celé měsíce se tehdy šířila po školách propaganda vybízející mladé dívky, aby povzbudily německé vojáky tím, že jim budou psát dopisy adresované „neznámému vojákovi“. Vojáci, kteří dostávali málo pošty, měli v těchto dopisech najít útěchu. Katty se poštou probírala dál a narazila na psaní od Theodorova otce. Měl nezaměnitelné protáhlé písmo s rozmáchlými oblouky nahoře i dole. Styl písma prozrazoval muže zvyklého rozhodovat a dávat příkazy. Theodor byl odjakživa jiný než jeho otec, citlivější. Ti dva si spolu příliš nerozuměli. Možná by tehdy Theodor nemusel odejít do války, přemítala Katty. Byl jediným synem významného muže. Museli obdělávat sto osm jiter půdy, což byl dost závažný důvod, aby mohl jediný dospělý syn zůstat doma. Ale on chtěl narukovat, válka a frontové kamarádství mu učarovaly, a hlavně už nemohl snést, co se doma dělo. Jak jeho otec všem a všemu vládne a jak každého využívá. A Katty byla jednou z nich, věděla to. Dál přebírala ušmudlané dopisy. Ne, neexistovala žádná žena, nikdo, kdo by mu byl bližší než ona. A přesto nemohla plakat. Jen vzpomínala a zpětně o všem chladně uvažovala. To ji děsilo – chtěla být smutná a plakat, chtěla, aby se jí palčivě sevřelo hrdlo. Ale marně. Chtěla být zdrcená bolestným zármutkem, ale nic takového se nedostavilo. Stále jen ten nelítostný tok myšlenek. Neměla tenkrát čas zařídit pohřeb. A bylo vůbec co pohřbívat? Padl jako hrdina, oznámil Heinrichovi Zlatý bažant, jak se tehdy říkalo příslušníkům NSDAP. Tento dělal oné přezdívce opravdu čest. Mohl by v takové uniformě i na karneval, napadlo ji. Heinrichovi se přezdívka Zlatí bažanti, určená partajním horlivcům, líbila. Odmítal je brát vážně. S Katty ten člověk ale nemluvil. Jen s Heinrichem. Ji neuznal za hodnou jediného pohledu. Ale kdo vlastně byla? Hospodyně. Nic víc. Že mu vychovala syna a milovala ho jako vlastního… Ale je to vůbec pravda? Vždyť tu jen sedí a vzpomíná, místo aby plakala, plánuje, místo aby vzlykala.

Heinrich tam tehdy stál jako dub. Byl vysoký a všechny vždy převyšoval, proto mohli snadno nabýt dojmu, že je arogantní. Měl souměrné husté obočí, hlavu sice holou, ale dokonalého tvaru. „Prosím?“ bylo to jediné, co řekl, když přijal muže ve směšné, zlatem ověšené uniformě. Mluvil tvrdým a úsečným hlasem. Nebyl příznivcem strany. Ani na začátku, natož teď.

Ta strana přinesla zemi válku a utrpení, Německo přišlo o půdu. To jí nedokázal odpustit. Byl sedlákem tělem i duší, navěky spjatý s půdou. S oblibou to o sobě říkal. Theodor mu ve svých jedenácti letech vyřezal ze dřeva tabulku s tímto životním krédem a pověsil ji nad dveře obývacího pokoje. Heinrichova rodina žila od roku 1636 na Tellemannově statku ve Wardtu. Když se tam nastěhovali, stála tam jen dřevěná chýše, která se během deseti let proměnila v překrásný statek. Nikdo z Hegmannovy rodiny by se ho nikdy nevzdal, ani by neprodal jediné jitro rodinné půdy. Heinrich Hegmann byl silně věřící katolík, pro kterého měly slušnost a čest nesmírný význam. A ta lůza v hnědých uniformách v sobě neměla ani špetku slušnosti a cti. Katty si rodinný statek Hegmannových zamilovala. Pokaždé když běžela krátkou alejí k hlavnímu domu, měla takový zvláštní povznášející pocit. Panské domy v údolí kolem Rýna se jí líbily pro své čisté stavební i proporcionální provedení. Vstupní dveře každého domu byly vždy posazené trochu nad okolním terénem, aby domácí mohli dlouho hledět za odcházejícími hosty a také aby měli dobrý výhled na upravené zeleninové záhony. Po obou stranách dveří měly domy vždy po dvou oknech a v poschodí čtyři dělená okna, Katty to připadalo hezké a příjemné. Hospodářské budovy za domem byly rozestavené do tvaru podkovy, což bylo nesmírně praktické. Když pršelo, nemuseli lidé nikam přebíhat, mohli nakrmit zvířata, aniž by na ně dopadla jediná dešťová kapka. Katty za to byla Heinrichovým předkům vděčná, protože nerada mokla. Heinrich Hegmann byl kvůli práci v různých spolcích neustále na cestách a ona v podstatě od svého příchodu řídila celý statek. Přidělovala úkoly zaměstnancům, ale často musela sama vzít do rukou vidle a kydat hnůj. Katty to však nevadilo. Byla statná a pevně věřila, že mozoly na rukou jsou jí jedině ke cti. Heinrich to viděl stejně. A vážil si Katty za to, jak se uměla postavit ke každé práci. Netajil se tím, že jí dává přednost před pomocnicemi a mladými učnicemi, které rodiče posílali na statek, aby se tu vyučily. Katty ho za celé ty roky, co žila na statku, nikdy neviděla plakat. Někdy měla pocit, že to snad anatomicky ani není možné. Theodor mu říkal „táto“, přičemž „a“ téměř polykal a jeho „t“ znělo jako prásknutí bičem. A ona to od něj převzala. Pro všechny byl Heinrich „pan Hegmann“, ale pro ni a pro Theodora to byl táta. Měl nápadně velké slzné váčky pod očima, které spolu s oblouky obočí tvořily kolem očí nápadné kruhy, proto si Katty někdy myslela, že se mu slzy v těch velikých slzných váčcích hromadí jako ve vědrech, až jsou tak plné, že přetečou přes okraj spodních víček a slzy pak odtečou po tvářích – tolik by přece nemohl žádný člověk plakat, aby vyplakal takové množství slz. A ani teď Heinrich neplakal. Jen rozzlobeně stáhl obočí. A Katty si nebyla jistá, zda se zlobí na svého zesnulého syna, nebo na muže z NSDAP. Funkcionáře to zaskočilo. Zlaté naleštěné knoflíky na jeho uniformě se oslnivě leskly, ale očividně měl z Heinricha strach. K Heinrichu Hegmannovi nemůže jen tak přijít se špatnou zprávou. Už při jeho „Prosím?“ se ten člověk lekl. Bylo na něm vidět, že si dodává odvahy – tím, že narovnal záda a povystrčil bradu. Zhluboka se nadechl nosem a ten zvuk jako by mu dodal na důležitosti. Pak vyňal list. „Vážený pane Hegmanne,“ začal číst, „po několika dnech skličujícího čekání jsem dnes od Mezinárodního červeného kříže obdržel politováníhodnou zprávu, že váš syn Theodor, náš mladý poručík Hegmann, padl za svou vlast na poli cti v Unkelu.“ Dopis končil jako obvykle „Heil Hitler“. Zlatý bažant ještě vykoktal: „Upřímnou soustrast,“ a vyběhl ven tak rychle, že málem zapomněl předat dopis Heinrichovi. Pravděpodobně se bál, že ho táta svýma velkýma rukama popadne pod krkem a vybije si na něm svůj hněv a své zklamání.

Zůstali stát sami v předsíni, ale Katty ani na chvilku nepocítila potřebu tátu obejmout nebo utěšovat. Jen sklonila hlavu a na okamžik zavřela oči. Chtěla projevit rozhodnost a ukázat mu, že ví, co má dělat. Se smrtí se již důvěrně seznámila. Doprovodila ke hrobu tolik milovaných lidí, až občas mívala strach, že se dá na umírání zvyknout. Možná proto nikdy neplakala. Možná jí vyschly slzy. I táta už pochoval mnoho svých blízkých. Rodiče, bratra, svou první ženu. Zemřela po porodu jejich druhého dítěte. Bylo to děvčátko. Leželo v děloze obráceně a porod byl těžký a dlouhý. Nešťastná rodička křičela bolestí dlouhé hodiny. Sousedé o tom dodnes s hrůzou mluvili. Prý byl její nářek slyšet po celé vesnici. No jistě, pomyslela si Katty, zdejší lidi prostě moc mluví.
Po manželčině smrti vzal Heinrich Hegmann Katty k sobě na statek. Bylo to krátce po Vánocích roku 1934. Měla se starat o něho a o dítě. Theodorovi bylo tehdy třináct, Katty dvacet čtyři a okamžitě se cítila jako jeho starší sestra. I jí zemřela matka, když byla ještě malá. Zůstalo jí na ni jen málo vzpomínek. Vychovaly ji starší sestry, Gertruda a Paula. Za nimi utíkala, když se bála nebo byla smutná. Paula se o ni starala a Gertruda ji učila slušnosti a morálce. Katty první sestru upřímně milovala a vůči druhé cítila vděčnost a úctu. Vlastně Gertrudě vděčila za to, že se dostala na Tellemannův statek. Znala se totiž s Heinrichem Hegmannem. Nejlepší rodiny z Dolního Porýní by k němu rády poslaly své dcery, protože byl nejen bohatý statkář, ale i poslanec v pruském sněmu, tedy významný politik. Ale když se k moci dostali národní socialisté, pověsil politiku na hřebík.

Když spolu tehdy stáli v předsíni, měla Katty na chvíli pocit, že truchlí pro společného syna. Ale rychle se vzchopili a ovládli se. Nějakou dobu tam stáli, mlčeli a jen se na sebe dívali. Nebo se možná dívala jen ona na něho, přemýšlela teď Katty. Nevzpomínala si, že by měl ve tváři nějaký výraz, pravděpodobně se díval skrze ni. Pak se ta vzácná chvíle rozplynula. Heinrich jí řekl, že život musí jít dál a ať konečně sbalí nejnutnější věci. Musejí statek co nejdříve opustit.

———————————————————-

Ukázka je z knihy Jsme přece sestry, kterou vydalo nakladatelství Host.

Bližší informace o knize najdete v článku Román, který zobrazuje celé dvacáté století.

Nakladatelství Host zaujímá v současnosti nepřehlédnutelné místo na českém knižním trhu. Vydává tradičně především kvalitní českou prózu a poezii, literární teorii i literaturu naučnou – publikace věnované zejména historii, sociologii, filmové vědě i dalším oborům. V posledních letech se výrazně rozšířila řada překladové beletrie, ale nově zde našla přístřeší například i prestižní edice Česká knižnice s výbory z děl českých klasiků.

Nakladatelství Host se svými zavedenými a respektovanými edičními řadami, autory, jejichž jména patří v české literatuře k těm nejprestižnějším, a se stejnojmenným časopisem, který se pravidelně věnuje reflexi a kultivaci české literární scény, představuje svým způsobem výjimečnou literární velmoc.

Související knihy

Gesthuysenová, Anne

Host, 2014