Již na obalu autorka své čtenáře varuje, aby nečekali dvanáct happy endů, a toto varování je naprosto na místě. Naopak – málokterá povídka má veselý konec. Rány osudu střídají nedorozumění, náhody nehody. Naštěstí má autorka lehkou ruku, vládne ironií a nešetří vtipnými přirovnáními: „…mělo to podobný efekt jako lechtat pacienta pod narkózou…“ nebo „…byli nenápadní asi jako vegetariáni na tradiční moravské zabijačce…“ a do třetice „…měla ho přečtenýho jako jízdní řád ze zastávky pod balkonem“. Takže se u knihy i zasmějete.

„Když čtu knihu a někde je dobrá metafora, tak si udělám poznámku. Třeba teď čtu knihu od Stevena Kinga a líbilo se mi tam toto: Pomyšlení na to, jak hluboko zaťal sekeru do městské pokladny, zmenšovalo jeho pinďoura na velikost mazací gumy v tužce. To je přece naprosto geniální přirovnání! Tohle mě baví číst. Proto se snažím psát to, co bych si jako čtenář sama ráda přečetla, a pokud říkáte, že vás moje metafory bavily číst, tak je to pro mě signál, že jsem snad na správné cestě,“ vysvětlila Monika Petrlová.

Každá povídka je jiná. Čtenáři mají možnost nahlédnout do osudu zmateného Reného, smutné Valentýny, opuštěné Nadi, stébla se chytajícího Robina nebo zraněné Nely. I přes tyto rozdíly se autorce podařilo své hrdiny velmi dobře vykreslit. Dialogy působí realisticky. Dělá to dojem, že mládí strávila v klučičí šatně, že sama prožila dvacetileté manželství nebo že zestárla opuštěna v bytě s mnoha květinami. Hrdinové jsou různě staří, každý má jiný problém, a přesto tak trochu stejný – prožívají osudový okamžik, který se na první pohled zdá být zcela obyčejný. Jak to dopadne? Autorka nechává do života svých hrdinů čtenáře jen nahlédnout, jako by okno jen pootevřela. Jak to dopadlo, se vlastně nedozvíme. Je už na každém z nás, abychom si konec domysleli sami.

Ukázka z knihy

Sabina fascinovaně pískla a poplácala Kláru po ramenu: „Teda, děvenko, tebe ty blázniviny snad nikdy nepustí!“
„A co to má jako znamenat?“ zeptala se Ema naivně. Klára na její dotaz záměrně nereagovala a nejdřív odpověděla Sabině: „Díky za uznání.“ Pak se obrátila k Emě: „Je to prosté: budeme losovat inzeráty tak dlouho, dokud ti nevybereme ucházející náhradu za toho pablba…“
„Jasně, chtělo by to něco jako chlapa, aby bylo líp…“ souhlasila Sabina.
„Tak pozor! Něco jako chlapů je právě všude plno! Chtělo by to chlapa!“ procedila jedovatě mezi zuby Klára.

Monika Petrlová vystudovala tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Kniha Hafni! a jiné povídky je její prozaickou prvotinou, ale má za sebou již dvě divadelní hry. Publikaci vydalo nakladatelství JaS.

Související knihy

Petrlová, Monika

JaS, 2011