Bianca Bellová, česká autorka s bulharskými předky, se do povědomí čtenářů poprvé dostala v roce 2009, kdy vyšla její první kniha Sentimentální román. O dva roky později vydalo nakladatelství Host úspěšnou novelu Mrtvý muž. Stejné nakladatelství stojí také za autorčinou nejnovější knihou nazvanou Celý den se nic nestane.

Hlavní hrdinky příběhu, Lola a Marta, dcera a matka, se neustále sbližují a zase se sobě vzdalují. Lola je šestnáctiletá puberťačka bez přátel a lásky, Marta, žena středního věku, pracuje jako recepční hotelu v centru Prahy. Spojuje je hluboký cit k muži, jenž je před mnoha lety opustil. Bez varování, bez rozloučení… Zmizel a už se nevrátil. Lola s Martou se tak ze dne na den musely naučit a stále ještě učí žít úplně nový život, bez muže, kterého obě – ale každá jinak – milovaly.

Název Celý den se nic nestane je autorčiným typickým ironickým pojmenováním, pod nímž se vyskytuje příběh ve skutečnosti přesně opačný. V této krátké novele, vyprávěné er formou, se toho stane tolik, že čtenář nejspíš hned ani nezaregistruje, že se všechen děj odehrává v jeden jediný den. Často totiž do příběhu zasahují vzpomínky hlavních hrdinek, jež tak formu jednodenního příběhu pravidelně narušují.

Autorčin um spočívá v tom, že dokáže myšlenku, již autoři obvykle vyjadřují i po celou jednu kapitolu, vtěsnat stejně bohatě do pouhého odstavce, a to dělá její díla čtivá, zajímavá a příjemně svižně plynoucí.

Na co by si však mohl čtenář zvykat delší dobu, je autorčin břitký a možná místy až příliš ostrý styl psaní. Bellová se nebojí ani jadrnějších výrazů a sprostá slova jsou, hlavně ve slovníku mladé Loly, v knize velmi častým prvkem.

V novelách Bianky Bellové si přijdou na své hlavně ženy, jež touží po příjemném, oddechovém čtení. Ve mně tato útlá publikace zprvu vyvolala rozporuplné pocity. S každou otočenou stranou jsem však ději více a více přicházela na chuť, a v závěru jsem byla velmi mile překvapena. Proto bych ji zařadila k těm povedenějším dílům české beletrie, které stojí za to si přečíst. A jsem nesmírně ráda, že příběh neskončil jen u tolikrát omílaného vztahu matky a dcery a několika vtipných historek z hotelového prostředí.

Ukázka z knihy

Období po Esterházyho zmizení bylo horečnaté. Hodiny na telefonu: nemocnice, policie, televize, noviny, znovu policie. Nadstrážmistr Křepelka se díval do koše, když s ní sepisoval protokol. Připomínal jí angrešt; byl stejně kulatý, nezdravě žlutozelený a pokrytý chmýřím. Ale měla v sobě sedativa, celé náklaďáky sedativ, a tak se ničemu nedivila. Nehádala se, neopravovala po Křepelkovi pravopisné chyby v protokolu.
„Zmizely ňáký peníze?“ zeptal se nadstrážmistr, na její vkus trochu příliš rozjařeně.
„Bože, nevím,“ povzdechla si nepřítomně a zahleděla se na špičky vlastních bot. Zdálo se jí, že usne. (str. 37)

Související knihy

Bellová, Bianca

Host, 2013