Michala Viewegha zná jistě každý z nás. Úspěšný český spisovatel proslul hlavně romány Báječná léta pod psa, Účastníci zájezdu nebo Mafie v Praze (s touto knihou jste se mohli seznámit v recenzi tištěného svazku i audioknihy). Mnohé z jeho knih se také dočkaly úspěšného filmového zpracování.

8. prosince 2012 ale ve Vieweghově životě nastal zásadní zlom. Zcela náhle a bez jakýchkoli předchozích zdravotních problémů mu praskla aorta a on se tak ocitl na hranici života a smrti. Přes nepříliš nadějné prognózy lékařů však přežil a o 10 měsíců později, 10. října 2013, vydalo nakladatelství Druhé město jeho nejnovější knihu, Můj život po životě.

Ta je psána formou deníku – nepříliš uspořádaného, místy s daty, místy bez –, jenž Vieweghovi po dlouhou dobu slouží jako kapesní paměť, náhrada za tu svou, o kterou kompletně přišel. Zmatený Viewegh vás bez obalu seznamuje se svými nejintimnějšími pocity, myšlenkami na sebevraždu, depresemi a se zoufalstvím tak čirým, že máte chuť ho obejmout. Dává nahlédnout pod pokličku svého stereotypního života, líčí své každodenní aktivity, které, jakkoli jsou banální, má přesto problém vykonávat. Zjišťuje, že je zcela odkázán na pomoc lidí okolo něj. Už to není ten sebevědomý muž ve formě, vždy připraven někoho pohotově „odrovnat“ – teď je to jen zoufalá hromádka neštěstí, utápějící se ve vlastní sebelítosti.

Hlavním mínusem knihy není ani tak neučesanost textu, jako právě Vieweghova sebelítost, která je patrná v zápise téměř každého dne a po čase jí může být na čtenáře až příliš.

Líbilo se mi naopak, jak zjevné jsou Vieweghovy pokroky. Při porovnání zápisu z května, kdy jediné, co měl neustále v paměti, byl skok z Nuselského mostu, a ze srpna, kdy už nemá žádný problém s dopravováním se ani orientací a začíná si pamatovat útržky z uplynulého dne, je to opravdu skok, který čtenáře jen utvrdí v tom, že dříve nebo později se ten starý, vtipný, sebejistý Michal bezpochyby zase vrátí.

Jakožto majitelka mnoha jeho děl jsem s koupí této knihy ani na vteřinu nezaváhala. Věděla jsem, co od ní mohu očekávat, a rozhodně mě nezklamala. Naopak, kolik spisovatelů veřejnosti nabídne tak intimní pohled do soukromí celé své rodiny, ve svém vůbec nejtěžším životním období? Proto věřím, že Vieweghovi dlouholetí čtenáři a fanoušci také nebudou zklamaní. Zbytečnou investicí je však publikace pro všechny, kteří očekávají další skvělý román. Tato kniha totiž není o příběhu.

Ukázka z knihy

Ráno vstanu, nasnídám se a dlouhé minuty přemýšlím, co dělat: dnes i v životě vůbec. Když naberu dost energie k tomu, abych se vypravil do posilovny, žena mi chladně sdělí, že mám posilování zakázáno: nesmím zvedat ani malé váhy. Mám se prý jít projít.
Když vyjdu ven, zjistím, že leje jako z konve. Vztekle se vrátím do bytu, natruc manželce se přejím (ať má za měsíc v Chorvatsku špekouna!) a jdu si lehnout. Děti mi přinesou důkaz, že máma – pokud jde o cvičení, nelhala – videozáznam primátora Beneše na mobilu. Brzy poté Veronika odchází, údajně na fyzioterapii: kdyby šla za milencem, příliš bych se nedivil.

Související knihy

Viewegh, Michal

Druhé město, 2013