Válka téměř v přímém přenosu

parnell_ceta_psancu
Někdo jim říká hrdinové, někdo násilníci, někdo je obdivuje a někdo odsuzuje. Jaký je skutečně příběh vojáků v zahraničních misích? 

Říjen roku 2013 byl mimořádně bohatý na literární perly. Knižní klub vydal v tomto období mimo jiné i svým zaměřením jedinečnou knihu Četa psanců z rukou Seana Parnella a Johna R. Bruninga v mistrném českém překladu Jiřího Hutečky. Jednou větou jde o akčně zpracovanou literaturu faktu, přičemž autorský nováček Sean Parnell do příběhu přispívá osobními vzpomínkami na svou velitelskou úlohu v afgánské misi těsně po polovině prvního desetiletí jednadvacátého století, tedy v době poměrně nedávné, zatímco John Bruning nepochybně přidává svoji rozsáhlou literární autorskou zkušenost, posílenou rovněž o osobní prožitky z pole.

Když jsem tuto publikaci dostal do rukou, přistupoval jsem k ní s odstupem – jako většina mé generace odchované na válečných příbězích druhé světové války, jimiž nás předchozí režim v hojné míře zásoboval, považoval jsem příběh slibující nekonečné popisy krvavých střetů hrdinů s nepřítelem za něco poplatného spíš komerci než skutečné literatuře. Už samotný název ve mne nezadržitelně vyvolával vzpomínku na filmové zpracování vietnamského konfliktu v Četě (Platoon, 1986), jehož nečekanou premiéru u nás jsem sám absolvoval nedobrovolně navlečen do armádní uniformy. Čekal jsem tedy něco v duchu prostého popisu vojenských akcí, zjednodušování příběhu na fádní popis nekonečných úspěchů amerického válečného nástroje, propagandu a ospravedlňování vojenského vlivu Spojených států na opačné straně světa. K mému milému překvapení se nejhorší očekávání nenaplnila, ba právě naopak. S počáteční nedůvěrou jsem byl vtažen do apolitického příběhu bez příkras, jemuž jsem ochoten uvěřit.

Sean Parnell čtenáři odkrývá příběh svého prvního bojového nasazení v roli velitele čety, tedy v tomto případě skupině zhruba čtyřiceti mužů. Důraz je kladen na to slovo „prvního“, protože ani ne rok před vlastním dějem je Sean studentem s typicky bezstarostným přístupem k životu, ponořen do hraní počítačových her, nekonečných party a života bez závazků. Najednou se ve svých čtyřiadvaceti letech ocitá v roli vůdce, zatímco většina jeho podřízených jsou zkušení veteráni. Parnell ve svém vyprávění úspěšně zkouší ukázat, jak probíhá skutečný život vojáků v zahraničních misích, v jeho příběhu konkrétně na hranicích Afganistánu s Pakistánem v letech 2006 a 2007. Nezatěžuje čtenáře balastem ideologie, o to více se soustředí na lidskou stránku a charaktery svých vojáků i sebe samého, aniž by se zjevně toužil přikrášlovat. Ukazuje všechny typy lidských povah, jak bezstarostné hazardéry, tak opravdové hrdiny, stejně jako neskrývá charaktery slabochů, zbabělců a zrádců. Dlužno podotknout, že dle autorova vlastního prohlášení v úvodu je pravděpodobně většina jmen u těch negativních postav pozměněna, zatímco kladní hrdinové jsou světu představeni bez skrývání reálných identit.

Jak už jsem se zmínil, valná většina příběhu se odehrává v rozpětí první poloviny roku 2006 a plynule se ve formě líčení jednotlivých úkolů a ozbrojených střetů s povstalci propracovává až do stejné roční doby o rok později. Pouze závěrečná kapitola je datována s odstupem a umístěna do domácích kulis, ale i v ní je čtenář stále připoután k hlavní dějové linii, možná mírně překvapivou formou. Kniha je navíc doplněna třiceti osmi černobílými fotografiemi, jež pocházejí dílem z archivu autora, dílem z alb jeho spolubojovníků, na nichž může čtenář srovnat svoji představu se skutečnými tvářemi hlavních postav příběhu. Kromě fotografií je publikace vybavena i mapkou oblasti, v níž se odehrávají všechny líčené události (s výjimkou poslední kapitoly, jak již bylo řečeno) s vyznačením klíčových momentů, takže ti ze čtenářů, kteří jsou zvyklí jít do posledních detailů, mohou získat ucelenou představu i o místě dění. Celou knihu pak uzavírá nezvykle obsáhlé poděkování obou spoluautorů desítkám lidí, kteří pomohli publikaci na svět ať přímo nebo nepřímo tím, že zásadním způsobem ovlivňovali životy jich obou.

Takže, jako obvykle, komu je titul určen? Myslím, že knihu už podle názvu budou vyhledávat milovníci válečných příběhů a zcela jistě neudělají chybu. Stejně tak nepochybí zájemci o vojenskou historii, protože na mne osobně dělá dojem věrohodného zdroje faktografických dat. Řekl bych, že po titulu by měli sáhnout i zájemci o psychologii extrémních situací, nedivil bych se, kdyby posloužila jako doplňková učebnice v tomto oboru. A, možná překvapivě, po publikaci by mohli sáhnout i zapřísáhlí pacifisté. Proč právě oni? Protože tu mají šanci podívat se na realitu očima skutečného svědka událostí, člověka z masa a kostí, který ve skutečné válce byl a který se z ní vrátil a je tedy kompetentní o ní vyprávět. A chci-li proti něčemu protestovat, měl bych o tom mít co nejucelenější informaci, že?

A kdo by se měl tomuto titulu rozhodně vyhnout? Je rozhodně doporučitelné nedávat jej k četbě dětem. I když je zpracování z hlediska dnešních až nehezky pokroucených norem běžně dostupné filmové a televizní tvorby spíše mírné, přesto nemůže existovat bez líčení opravdových hrůz, neobejde se bez krvavých lázní a hlavně nemůže postrádat hrubé výrazy. Na obhajobu obou spoluautorů i korektora musím napsat, že tu míru líčeného násilí se úspěšně pokusili udržet v takových mezích, aby nesnížili dopad svého líčení, ale ani je přehnaně nenavyšovali o hrůzy, bez nichž se bylo možné obejít.

Co říci závěrem? Čtenářské veřejnosti se zde naskýtá příležitost podívat se za hranice tepla a bezpečí domova pohledem profesionála se schopností reálně zhodnotit fyzické i psychické meze jednotlivců. To vše na příkladech skutečných lidí dohnaných na samý okraj svých možností. Kniha se samozřejmě nevyhýbá ani otázce a odpovědi na to, jak zásadně mění prožitek skutečné války mentalitu profesionálního vojáka a do jaké míry ji dokáže změnit trvale.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeČeta psanců

Parnell, Sean

Euromedia Group, 2013

Napsat komentář