Stallo je napínavý román na pomezí žánrů. Je to obdivuhodně napsaná kniha o trollech, démonech v nás a o vztazích s našimi dětmi, přírodou a zvířaty.

Knihu Stallo vydalo nakladatelství Host.

Matka je schoulená na pohovce a čte si. Když chlapec vrazí do dveří, pohlédne na něj, mezi obočím se jí rýsuje ostrá nepatrná vráska. Knížku si přeložila napůl, aby ji mohla držet v jedné ruce, kolem prstů druhé ruky si omotala řetízek, až se jí zařezává do kůže na krku.
Zeptá se synka, kde byl, ale vzápětí si všimne, že je celý promočený. Odloží knížku a pomůže mu svléct bundu. Vlhké vlásky mu trčí jako bodliny, tričko se na bříšku vyhrnulo. Chlapec si ho rychle stáhne a zadrmolí, že viděl nějaké zvíře.
„A copak to bylo za zvíře?“
„Prostě zvíře.“
Matka mu drsnými pohyby zuje holínky. Mokré ponožky, chodidla červená.
„Magnusi,“ povzdechne vyčítavě.
Pak si hoch musí lehnout na záda, aby z něj máma mohla stáhnout džíny. Mokrá látka se mu přilepila na kůži. Magnus bouchá hlavou do podlahy a oba se rozchechtají.
„Tak pusť!“ zvolá maminka.
„Nemůžu!“ kucká hošík.
Nakonec musí znovu vstát a poskakovat po zemi, aby kalhoty setřásl. Máma se zeptá, jestli se koupal. Snad nebyl u močálu?
Z otevřené tašky na podlaze vytáhne suché spodky s obrázky motorek a veteránů plivajících oheň. Hoch si je oblékne, pak si vyleze na pohovku a schová se pod deku. Zip matrace ho studí na stehně, snaží se od něj odtáhnout. Potah je ještě vyhřátý od mámina těla, ale ostrá látka ho dře do nohou.
Máma s čímsi šustí za košem na dřevo; strká do bot koule z novinového papíru, svršky rozvěsí na židle kolem stolu.
Chlapeček si chce povídat o zvířeti, které viděl. Bylo šedé.
„Ale co to bylo za zvíře?“
Malý s otevřenou pusou přemýšlí.
„Myslím, že to byl rys.“
Máma zavrtí hlavou.
„Rys sotva.“
„A co vlk?“
„Určitě to byl nějaký pták. Většinou to bývají ptáčci.“
„Ne. Nebyl to ptáček. Mělo kožíšek.“
Máma se posadí k synkovi na pohovku. Ukazováčkem mu odhrne čupřinu z čela a vyndá z ní kousek jehličí. Hoch zírá z okna a v myšlenkách je stále v lese.
„Bylo to zvíře, mami.“
Máma přikývne.
Venku se opět rozprší, do střechy prudce bubnuje déšť.

Podél stezky září polehlé vrbky. Všechno je po lijáku zploštělé, změněné a šťavnatě lesklé. Stále ještě poprchává, zvedl se vítr. Borovice se kymácejí, světlé listnáče se třepotají, občasné poryvy vrhají dešťové kapky na okenní tabulky, přímo proti Magnusovu obličeji. Vichr prohání kolem chaty modrobílý nafukovací míč, chlapec nikdy neví, kde přesně balon je.
Na parapetu leží suchá hmyzí tělíčka, jako by se mouchy natěsnaly vedle sebe, aby společně umřely. Jsou tu i rozpadlé vosy. Motýl s křídly přitisknutými k sobě jako listy v knize. Člověk by skoro řekl, že je živý, protože barvy ani trošku nevybledly. Hoch se zeptá matky, jak se ten motýl jmenuje, máma si však není jistá.
„Možná paví oko. Nebo babočka kopřivová…“
Chlapec se natáhne po dózičce z březové kůry, která leží na stole. Ví, že je prázdná, ale přesto do ní mrkne. Něco v ní chybí. Ale co?
Pak dostane nápad: prsty uchopí motýla a vloží ho dovnitř. Počíná si opatrně, a když krabičku přiklopí víčkem a zatřese jí, uslyší zachrastění křídel. A je to.

Les pohltila tma, kolem lampy u dveří poletují můry. Šustivě narážejí do svítící koule jako očarované, jako by se chtěly dostat dovnitř. Hošík se je s kartáčkem v ruce marně pokouší spočítat. Můry se ani na chvíli nezastaví, jen jedna sedí na stěně. Hnědavý ochmýřený trojúhelníček. Proč se nehýbe? Možná spí. Ačkoli je noc. Je jiná než ostatní, dumá Magnus. Všichni nejsou stejní.
Maminka je předkloněná, rukou se opírá o zábradlí verandy.
„Tak pospěš si s těmi zoubky,“ vybídne syna přes rameno, vyndá si kartáček z úst a vyplivne bílou tekutinu do trávy.

Máma stiskne vypínač, po tapetách se rozlije světlo.
„Ale jen chvilku!“
Magnus přikývne.
Máma mu čte z nového komiksového časopisu, ale uprostřed jedné bubliny se zarazí. Syn zvedne hlavu z její paže a s otevřenou pusou civí na okno.
„Něco jsem slyšel!“
Matka se opře o loket a také naslouchá. Kobylky stále předou svou cvrkavou melodii. Ženin obličej je ve stínu palandy bledý, oči vypadají jako temné jámy. Rty má pootevřené.
Pak se opět sveze na postel.
„To nic nebylo.“
Ale chlapec tomu nevěří. Seskočí na podlahu a odhrne ručník zavěšený na okně místo záclony. Natáhne krk a hledí na pěšinu za černými příčlemi ohrady.
„Venku něco chodí. Něco obrovského.“
Máma už má hlavu na polštáři.
„Jdi ty,“ řekne.
Pak hoch zaleze zpět pod peřinu.
Je však napjatý.
Uši má nastražené.
„Mám ti ještě číst?“
Magnus popotáhne a přikývne.

Když po chvíli zhasnou, na střeše cosi zadrnčí.
Prší, déšť opatrně ťuká do plechu jako na zkoušku.
V pokoji píská komár, ale zdá se, že k posteli netrefí. Občas bzučení nakrátko ustane. Vyčkává, pomyslí si chlapec.
„Mami,“ řekne.
Ale máma už spí.

S knihou Stallo jste se mohli seznámit v našem článku Thriller o trollech a našich vztazích s přírodou.

Související knihy

Spjut, Stefan

Host, 2013