Pojďte a poslyšte pověsti dávných dnů

StarePovestiCeske_nahled
Touto větou začíná úvod knihy, o které se každý z nás učil ve škole. Pojďte tedy na pozoruhodnou procházku naší bájnou historií, za praotcem Čechem a jeho dcerami, za Přemyslem, blanickými rytíři a dalšími postavami neodmyslitelně spjatými s českým národem…


Jistě už každý z vás ví, že řeč je o knize Staré pověsti české z pera našeho literárního velikána Aloise Jiráska (1851-1930). Myslím, že není potřeba tohoto muže blíže představovat, vždyť si ještě ze škol dozajista pamatujeme, že krom jiného byl i autorem řady historických románů a povídek (např. Temno, F. L. Věk, Psohlavci, Proti všem a další).

Většina historických knih se zaměřuje na jedno konkrétní období našich dějin. Jen namátkou: F. L. Věk přibližuje dobu národního obrození, Psohlavci povstání Chodů, Mezi proudy jsou o počátcích husitského hnutí, … Staré pověsti české se v tomto ohledu odlišují, neboť se zaměřují na mnohem širší časové období. Začínají příchodem praotce Čecha k hoře Říp a končí pověstí o blanických rytířích (tato pověst pochází zřejmě z 15. století).

Kniha je rozdělena do pěti částí: Staré pověsti české, Pověsti doby křesťanské, O staré Praze, Pověsti z dob pozdějších a Ze starobylých pověstí, přičemž v každé části jsou všeobecně známé i méně známé pověsti. V první části, věnované nejranějšímu období, si můžete přečíst o praotci Čechovi, Bivoji, Libuši, dívčí válce či Horymírovi a jeho Šemíkovi. Pověsti doby křesťanské seznamují s králem Svatoplukem, králem Ječmínkem, svatým Václavem či Bruncvíkem. V části věnované Praze se zase dozvíte, jak krutě se Pražané „odměnili“ mistru Hanušovi za staroměstský orloj či jaké smutné příběhy připomínají věž Daliborka a Faustův dům. V Pověstech z dob pozdějších se setkáte s Žižkou, bílou paní či Janošíkem. A poslední část předkládá kromě zmíněných blanických rytířů i různá proroctví, například Sibylina.

Příběhy nejsou psány moderní, současnou češtinou; výjimkou není používání přechodníků. Milovníci krás naší mateřštiny s tím jistě nebudou mít problém a rádi se do čtení takového textu ponoří; má totiž svůj neodolatelný půvab. Pro ostatní by to ale mohlo znamenat, že budou muset vynaložit více pozornosti a soustředění. (Nemluvě o tom, že pro mladší děti školou povinné by se samozřejmě více hodila převyprávěná verze.) Tento text vychází z vydání roku 1961, které připravil profesor Rudolf Skřeček. Při čtení můžete využít i poznámky, které dovysvětlují některé jevy či přibližují historické souvislosti.

Staré pověsti české jsou klasikou, která by neměla chybět v žádné knihovničce. I proto zřejmě existuje tolik různých vydání. Poprvé světlo světa spatřily v roce 1894 a od té doby se dočkaly mnoha reedicí. Tou poslední je zřejmě publikace vydaná nakladatelstvím XYZ koncem tohoto roku.

Aby v takovém velkém množství různých zpracování konkrétní vydání nezapadlo a čtenáře zaujalo, je potřeba, aby se něčím odlišovalo. Konkrétně tato kniha může přitáhnout vaši pozornost nejen netradičním čtvercovým rozměrem, ale i zajímavými ilustracemi. Jejich autorem je český malíř a ilustrátor Josef Kremláček.

Přijměte tedy pozvání a začtěte se do pozoruhodných pověstí, jejichž znalost by měla patřit k základnímu všeobecnému přehledu každého Čecha.

Ukázka z knihy

Když pak třetího dne počalo slunce nad lesy vycházet, povolal Čech bratra i starší a rozkázal svolat všechnu čeleď.
Povystoupiv s nimi na místo, odkud viděli do kraje, promluvil k nim takto:
„Již si nebudete stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Všeho budete míti hojnost a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla býti jmenována.“
„Tvým! Tvým nechť se jmenuje!“ volal jako z božského vnuknutí stařec dlouhé bílé brady, nejstarší ze všech starostů.
Hned všichni, starostové i čeleď, volali jako jedním hlasem:
„Tvým! Tvým jménem!“
„Po tobě ať se jmenuje!“
Vojvoda Čech, potěšen vůlí všeho lidu, poklekl na kolena a líbal zemi, novou vlast svého plemene.
A zlíbav ji vstal, a pozvednuv rukou svých do širého kraje, pohnut volal a žehnal:
„Vítej, země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez úrazu a rozmnož nás od národu do národu až navěky!“ (str. 18)

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeStaré pověsti české

Jirásek, Alois

XYZ, 2011

Napsat komentář