Čtyřčlenná výprava žen, které baví samy sebe i okolí tím, že je jim dohromady čtvrt tisíciletí, nám zprostředkovávají jedinečné zážitky z výpravy do Malého Tibetu. Jedna z těchto cestovatelek – Jitka Kulhánková, je zaznamenala v knize Mizející Ladak. Díky nim čtenář získává o Ladaku zajímavé informace – náboženské, kulturní, politické, z oblasti školství i rozvíjejícího se cestovního ruchu. Naše cestovatelky nejsou orientovány na turistické atrakce, nýbrž na historii a kulturní dědictví, které tato krajina v sobě skrývá. Podávají je čtenářům ve formě cestovatelských zápisků, tak, jak je samy prožily.

Tento „cestovatelský deník“ je prokládán naučnými útržky, které vysvětlují důležitá ladacká a tibetská slova, která jsou v deníku použita, dále popisy geografických míst, s nimiž se při čtení setkáváme.

Během čtení jsem se rázem ocitla v kraji s velkými i malými modlitebními mlýnky, které lidé roztáčejí, aby upozornili bohy na svou přítomnost. Autorka nevynechává důležitá fakta o tom, kde je možné stravování, jak vypadá ubytování, jakým způsobem můžete v této oblasti cestovat. Například jedna z večeří probíhá v restauraci na střeše nevábně vypadajícího domu. Aby vyzkoušely z místních jídel co nejvíc, objednávají si každá jinou polévku a nechávají je kolovat. Jako přílohu dostávají suché placky zvané „čapátí“. Ty jsou součástí každého ladackého jídla.

Také v Ladaku se začal rozvíjet turistický průmysl. Přistavují se hotely, místnosti na přespání pro turisty, statky se mění v pensiony, sedláci si pořizují džípy, aby vozili bohaté turisty na výlety, kláštery se stávají turistickými atrakcemi. Ani vsi v Ladaku nejsou ušetřeny ekonomické globalizace a podléhají neúprosnému diktátu trhu.

Dosud archaický způsob života začíná narážet na technické vymoženosti. Naše cestovatelky objevují na střechách modliteben solární panely a satelitní antény. Malí mniši zasedají v sutanách k počítačům… Dochází k prolínání středověku s dvacátým prvním stoletím.

Čtyři cestovatelky se musí vyrovnat s poměrně řídkým vzduchem. V 3500 metrech nad mořem je již patrný nedostatek kyslíku, hrozí tudíž výšková nemoc. Důležitý je pitný režim, ale naštěstí je dostupná balená voda. Prádlo je třeba přepírat v bahnitých vodních tocích, někdy poruší zákaz praní v domech a přeperou ho ještě v ubytovacím zařízení. Je obdivuhodné, že ladacké ženy nosí prádlo čisté a upravené.

Na svých cestách se setkávají s obyčejnými lidmi, s řidiči džípů, s mnichy i malými „mníšky“ vychovávanými v klášterních školách. Velmi emotivní je setkání s chlapci v klášterní škole. Nejmladšímu je teprve pět let. Navštíví také ženskou klášterní školu, v níž si „zahrají“ na tlumočnice italským turistům rozdávajícím holohlavým mniškám jako „dárečky“ mýdla z čtyřhvězdičkových hotelů…

Kniha je doplněna o fotografie Hany Rysové. Jedná se o unikátní černobílé fotografie, které doprovázejí celou knihu. Najdeme zde také překrásné barevné záběry modliteben, ladackých tanečnic, sypání mandaly, malého mnicha i místní krajiny.

Tato cestovatelská publikace je vynikajícím a zajímavým čtením pro poutníky, kteří se vydají do oblasti Ladaku. Těm může sloužit jako návod a nezbytná příručka na cestu. Také je zajímavým čtením pro milovníky cestopisů, kteří se rádi toulají po světě prostřednictvím knížek. Přijměte tedy pozvání do dalekého Tibetu, určitě se dozvíte spoustu zajímavých informací.

Související knihy

Kulhánková, Jitka

Práh, 2011