Josef Formánek se narodil 16. června 1969 v Ústí nad Labem. Spolu s Miroslavem Urbánkem v roce 1992 založil geografický magazín Koktejl. Je autorem knih Létající jaguár, Mluviti pravdu, Prsatý muž a zloděj příběhů, Umřel jsem v sobotu.

Jeho rozhovor je věnovaný dosud poslední vydané knize Syn větru a prsatý muž, která vyšla v nakladatelství Smart Press. Otázky kladla Olga Formanová.

Z Vaší poslední knihy je cítit zklamání nad změnami, které na Siberutu proběhly za osm let. Myslíte, že budete někdy schopný se na tato místa ještě vrátit?

Moje prvorozená dcera mě po mém vyprávění prosila, abych ji na Siberut vzal, a já jí to lehkomyslně slíbil, i když se s ní vrátím do míst, která jsou teď úplně jiná než před několika lety. Svět se totálně změnil.

Ale asi ano, protože to je pro mě stále magické místo, i když magii z devadesáti procent nahradilo komerční dvacáté první století.

Je rozdíl ve výchově dětí u nás a na Siberutu?

Mentawajci věří, že duše dítěte, simagere, je hrozně křehká, proto by se na ni nemělo křičet, aby neodešla z těla. A opravdu jsem tam nikdy neviděl křičet ženu nebo muže na své potomky. Byl to pro mě šok, když jsem se vrátil znovu do Čech, a šel jsem s Kájou na prohlídku hradu, a tam skoro všechny mámy shodně křičely na své děti, ať se nevztekají, neumažou si kolena…

Tam jsou děti nejvíc. Ale je to oboustranný vztah. Třeba táta je pro syna ten největší guru na světě. Jediná studna informací na tomto světě. On je jediný, který mu ukáže, jak lovit, najít léčivé byliny v pralese nebo pitnou vodu, když není poblíž nějaký potok. U nás to nahrazují školy nebo televize, a možná proto si nás nemůžou děti tolik vážit.

Létajícího jaguára jste psal 11 hodin a devatenáct minut, Prsatého muže naopak sedm let. Jak dlouho jste psal Syna větru?

Včetně prvních poznámek – někdy od podzimu 2012 do léta 2013.

Táhne Vás to ještě cestovat?

Taková ta touha za každou cenu někam vyjet se ve mně vytratila. Možná právě proto, že přírodní národy, které mě inspirují nejvíc, na téhle Zemi už zmizely. A jestli nějaké ještě ve skrytu pralesa přetrvaly, prosím, už je nekontaktujme a zakažme na jejich území vstup těžařským společnostem, misionářům, turistům a obchodníkům.

Kterou svou knihu máte nejraději?

Vždycky to je ta poslední, neboť cítím velkou únavu z boje s tím nesnesitelně prázdným papírem a jsem v té chvíli šťastný, že jsem ten maratón právě doběhl.

Pokud zůstaneme u Vaší poslední knihy, je v ní spousta autobiografických prvků, až se má člověk chuť zeptat, zda není vše v knize jen holá pravda?

Odpovím vám tím, co řekl Pablo Picasso: Obraz je lež, který by měl zobrazovat pravdu. Ale samozřejmě každý autor alespoň trochu píše svůj život, svůj úhel pohledu, sám sebe.

Pracujete nyní na další knize?

Teď jsem si dal na chvíli pauzu, aby se hlava opět nastartovala. Ale líhne se mi příběh o chlapíkovi, co vidí do lidí.

Syn větru a prsatý muž

Příběh o změně tak velké, že si ji člověk ani nedokáže představit. Kniha věnovaná místům a bytostem, jež zmizely, a láskám, co zůstaly. O šamanských zkouškách, nečekaném daru-nedaru z pralesa, který s vámi zůstane napořád kamkoliv zamíříte. Knihu bohatě ilustroval Dalibor Nesnídal.

Více o knize najdete v článku Syn větru a prsatý muž.

Zdroj: nakladatelství Smart Press

Související knihy

Formánek, Josef

Smart Press, 2013