Nikdy jsem nebyla dobrý řečník. Nerada mluvím před cizími lidmi, bez rozmyšlení plácám páté přes deváté a pak toho doma lituju. A přečíst nahlas své básně před publikem? To má být vtip? Současná poezie by se veřejně číst neměla, proč ji takto shazovat? Verše ať si předříkává každý sám zavřený v pokoji, beze svědků. Psaní a vnímání je přece osobní věc. Prezentace nové literatury je často důležitá, ale atmosféra a hromadnost dané akce pohlcuje veškeré poselství veršů. Číst a chápat poezii je těžší než ji psát. Poezie sama není nic záhadného či obtížného. Je obsažená v lecčems v okolí, bývá součástí předmětů, míst a událostí, lidí a jejich gest. Nejde o nic jiného než si všimnout příběhu či gesta a domluvit se se slovy. Některá z nich neodbytně útočí v hlavě a nedají pokoj, dokud nejsou srovnaná do slok pohromadě s jinými. Stávají se součástí materiálu ve skříni, který časem narůstá.

Nechal jsi ve vaně
zbytky syrového masa
a tučňáka
co píská
když se ponoří
Neměls ho rád a
s chutí jsi ho držíval u dna
Tvé zbrklé rozhodnutí
stříklo až na dlaždice
já musím to setřít
novým dnem

Vana má náhle po stranách
zadřené třísky
takové veliké černé
a jedovaté

Dneska se nemyju

Je noc
spíš vedle mě
a dýcháš
Poslouchám a
představuji si další den
Nad tvým srdcem se
vznáší
lehoučké křehké dobro
někdy světélkuje
a
to mi stačí

Annu Bolavou jsem si vymyslela jako svůj štít. Mohu se za ni schovat a prezentovat věci, za které bych se možná jako ta špinavá nevyspalá sousedka s uřvanými dětmi styděla. Anna Bolavá má kuráž popsat stav věcí před skutečným publikem. Právě ona vybrala ze skříně texty, které se staly součástí Černého roku. Básně srovnala podle nejprimitivnějšího a nejpůsobivějšího systému světa – střídajících se ročních dob. Některé motivy, události a místa procházejí napříč všemi částmi, celkové vyznění je černé. Prostředí je častěji venkovské než městské, cyklické příběhy vyžadují řeku a les. Lyrickým mluvčím se může stát strom plný bolavých letokruhů i ryba, která se za malou chvíli dobrovolně pověsí na háček. Poezie Anny Bolavé není radostná, ale nechce být ani ukřivděná a bolestínská. Zachycuje především to, co je kolem nás a čeho si specifickým způsobem možná všiml ještě někdo jiný. Ať je to čtenář, který je v pokoji sám, přeje si Anna Bolavá, i když teď ví, že pod tímto jménem by to dokázala přečíst i na náměstí.

Hodně brzy ráno
než skončí sestrám
noční směna
rovnáš si kravatu
a na zem pouštíš
průhlednou krabici
od bonbonů

Opouštíš pokoj oknem
na revers
dali ti do žíly
nějaké nové léky
a najednou snadno
roztáhneš mříže rukama

Venku je plno sněhu
blíží se Vánoce
pod oknem budou tvoje stopy
šťastné a veselé

Vzadu za školou
vystrčili na ulici
plné kýble zbytků
ze školní jídelny
Dnes naposledy
zítra už nepřijdou
Po prázdninách se pak
nevrátí šest dětí
A bude to i v televizi

Plujeme obyčejnou loďkou
vykuchat včera nachytané ryby
občas se holky zasmějí
tvým vtipům trpělivým
Mám v tašce velmi ostrý nůž
dokáže rozříznout i stín
to budou holky koukat
až plesknou do kádě ty
ocasy a hezky opálená kůže
bohužel už to
nezastavím

O autorce

Anna Bolavá je literární pseudonym jazykové korektorky, recenzentky a trojnásobné matky Bohumily Adamové (1981), která se narodila a vyrostla v jižních Čechách. Během studií bohemistiky na FF UK v Praze vystřídala řadu zaměstnání. Od ranního roznosu novin, výrobní dělnice u pásu až po uklízečku na ministerstvu a lexikografickou excerptorku Ústavu pro jazyk český. V současné době vykonává různorodé redaktorské práce, pěstuje červenou řepu, sbírá léčivé byliny, chytá ryby, fotí povrchy a zemědělské stroje, vychovává děti a produkuje texty rozličných žánrů. Pod různými jmény publikovala v Tvaru, Hostu, Salonu Práva, Babylonu, Welesu, Protimluvu aj. Sbírka Černý rok (2013) je jejím knižním debutem.

Související knihy

Bolavá, Anna

Plot, 2013