Telefon zazvonil přesně v jednu ráno. Lane ho vyškubl z vidlice a vyhrkl: „Ano?“ Reacher zaslechl slabý hlas ve sluchátku, dvakrát zkreslený, jednak přístrojem a jednak špatným spojením, Lane se zeptal: „Cože?“ a zazněla odpověď. Lane požádal: „Dejte mi Kate, jinak se s vámi nebudu bavit.“ Následovala krátká pauza a pak se ozval jiný hlas. Ženský hlas, zkreslený, vyděšený a přiškrcený. Žena pronesla jen jediné slovo, patrně Laneovo jméno, a potom zaječela. Výkřik přešel do ticha, Lane zavřel oči, opět promluvil hlas elektronického robota a vyštěkl šest krátkých slabik. Lane odpověděl: „Dobře, dobře, dobře,“ a k Reacheovi se doneslo cvaknutí ve sluchátku.
Lane zůstal tiše sedět, oči zavřené, dech zrychlený a přerývavý. Pak oči otevřel, přejel pohledem po přítomných obličejích a zastavil se na Reacherově.
„Pět milionů dolarů,“ oznámil. „Měl jste pravdu. Jak jste to mohl vědět?“
„Bylo jasné, že o ně požádají,“ odpověděl Reacher. „Jeden, pět, deset, dvacet. Přesně takhle lidé uvažují.“
„Máte křišťálovou kouli. Vidíte do budoucnosti. Najímám vás. Dvacet pět tisíc měsíčně, stejně jako ostatní.“
„Měsíc je moc dlouhá doba,“ namítl Reacher. „Za měsíc nebudeme mít co řešit. Bude po všem.“
„Souhlasil jsem s požadovanou sumou,“ sdělil Lane. „Nemohl jsem smlouvat. Týrali ji.“
Reacher přikývl. Neodpověděl.
Gregory se zeptal: „Pokyny později?“
„Za hodinu,“ řekl Lane.
V místnosti se opět rozhostilo ticho. Nastalo další čekání. Všichni muži zkontrolovali své hodinky a nepatrně se uvolnili. Lane odložil oněmělé sluchátko do vidlice a upřel pohled do prázdna. Reacher se ale předklonil a poklepal ho po koleni.
„Musíme si promluvit,“ pravil tiše.
„O čem?“
„O souvislostech. Musíte zjistit, co je to za lidi.“
„Dobře,“ souhlasil Lane mdle. „Pojďme ke mně do kanceláře.“
Pomalu se postavil a odvedl Reachera z obývacího pokoje přes kuchyni do pokojíku pro služky v zadní části bytu. Pokojík byl malý, prostě zařízený, čtvercový a předělaný na kancelář. Psací stůl, počítač, fax, telefony, kartotéky, police.
„Povězte mi o poradcích v otázkách bezpečnosti,“ vyzval ho Reacher.
Lane se posadil na židli u psacího stolu a otočil se na ní čelem do místnosti.
„Moc toho k povídání není,“ sdělil. „Jsme jenom parta bývalých vojáků, kteří ubíjejí čas.“
„Čím ho ubíjíte?“
„Čímkoliv, co zákazníci potřebují. Hlavně tělesnou ostrahou. Ostrahou firemních budov. Podobnými věcmi.“
Na psacím stole stály dvě zarámované fotografie. Jedna byla menší verze nádherného Kateina portrétu v obývacím pokoji. Sedmnáct na dvanáct, nikoliv třicet pět na dvacet sedm, v obdobně drahém pozlaceném rámečku. Ale stejně krásná a profesionálně provedená. Na druhé byla další žena, přibližně stejně stará, ale na rozdíl od tmavovlasé Kate blonďatá, s modrýma a ne zelenýma očima.
„Tělesná ostraha?“ podivil se Reacher.
„Většinou.“
„Nevěřím vám, pane Lane. Tělesná ostraha nevynáší dvacet pět tisíc měsíčně. Tělesní strážci jsou udělaní pitomci, kteří můžou mluvit o štěstí, když si vydělají desetinu. A pokud byste měl muže vycvičené na ochranu osob, poslal byste jednoho z nich včera ráno s Kate a Jade. Taylor by měl na starosti auto a například Gregory zbraň. Neudělal jste to ale, z čehož vyplývá, že tělesná ostraha není hlavním předmětem vašeho podnikání.“
„Předmět mého podnikání je důvěrný,“ opáčil Lane.
„To už neplatí. Pokud chcete získat zpátky manželku a dceru.“
Žádná odpověď.

(str. 26-27)

Jacka Reachera, hrdinu z pera britského autora Lee Childa, jsme vám představili v článku Lee Child a jeho detektivní svět. O Lee Childovi se můžete dočíst v našem medailonu.

Související knihy

Child, Lee

BB/art, 2007

Child, Lee

BB/art, 2007